Fejfar & Mládek 1910–1948

Vydání: Číslo 1/2010

Studenecká firma Fejfar & Mládek patří neodmyslitelně ke Studenci, a proto jsme uvítali spolupráci s Milanem Mládkem (21. 11. 1930), s jehož vzpomínkami se rádi podělíme se čtenáři Studeneckého zpravodaje:

Žiji v Severním Irsku a píši pojednání o naší firmě ve Studenci a jejím osudu. Působení naší rodinné firmy bylo poměrně krátké, moji dědečkové, Jan Fejfar a Jan Mládek (na fotografii), se rozhodli s Františkem Fejfarem na začátku 20. století podnikat samostatně. Všichni tři byli zaměstnanci Sternovy tkalcovny ve Staré Pace a jejich přítel, Josef Svatý, jim pomohl najít vhodné místo pro továrnu ve Studenci u Jilemnice, kde její stavba v roce 1910 začala. Josef Svatý se s ostatními společníky brzy rozešel a založil svoji firmu v nedalekých Roztokách. Jeho syn se stal vynálezcem tryskového tkalcování a tento jedinečný vynález jsme pomohli svým podnikáním uplatnit ze Severního Irska do celého světa. O tom v mém jiném článku o tryskovém tkaní.

Kronika (Paměti napsané Františkem Fejfarem) podrobně popisuje jeho život v Podkrkonoší od konce 19. století, rodinné a osobní vztahy budoucích společníků, jejich původ a uplatnění v práci u Sternů. Oba dědečkové pocházeli z vesnických chalup, kde se tkalcovalo po domácku a nemohli se spoléhat na jakoukoliv podporu. Vypracovali se svým vlastním úsilím do odpovědných úřednických míst ve firmě a byli oblíbeni i respektováni. Pan František Fejfar pocházel z domku ve Staré Pace, jeho otec pracoval také u Sternů. František se naučil tkalcovat, a protože byl spolehlivý a zdatný, po několika letech byl povýšen do technického oddělení. Tímto získali všichni kvalitní a potřebné zkušenosti pro vedení své budoucí nové firmy.

Paměti popisují, s jak těžkým úsilím museli sehnat první peníze na vystavení továrny. Použili své úspory ze zaměstnání, vypůjčili si s velkým přesvědčováním od příbuzných, učitelů i od doktora. Je obdivuhodné, že přes všechny pochyby tito lidé byli tolik společníkům nápomocní a že jim v řadě případů půjčili téměř celé své úspory. Ti použili i věna svých manželek, která rodiče naspořili obyčejně v bídě a těžké práci, a nezbytné střádání přispělo k tomu, že mnoho rodin trpělo nedostatečnou výživou a tuberkulosou. S tímto nahromaděným kapitálem se podařilo založit novou firmu Fejfar a Mládek ve Studenci.

Všichni tři majitelé měli praxi ve zpracování bavlny, rozhodli se však, když sháněli stroje, soustředit se na výrobu lnu, kde by měli menší konkurenci, protože neexistovalo mnoho velkých tkalcoven lnu.

Tyto lnářské stroje umožnily nové továrně během první světové války zpracovávat podřadnější suroviny, hlavně z papíru, a nemusela se přerušit výroba, jak se stávalo kvůli nedostatku bavlny anebo lněné příze u jiných firem. V průběhu války nastal nedostatek potravin, panovala bída a hlad. Firma postavila pro pomoc zaměstnancům svůj mlýn na mouku a zřídila pekárnu s kuchyní.

Ve dvacátých létech studenecká firma rostla a prosperovala a ve snaze zajistit si zásobování lněnou přízí koupila přádelnu v Kalné Vodě. V této oblasti Trutnovska byly do té doby všechny přádelny v německých rukou. Firma se také zúčastnila založení První České Přádelny a Tkalcovny v Jilemnici (bývalý Technolen) s Josefem Václavíkem, přítelem a místním českým podnikatelem.

Prodej zboží vyrobeného továrnou ve Studenci se v třicátých letech zvyšoval, veliká část byla zhotovena pro export, převážně do USA. Jan Fejfar, vedoucí společník, uplatňoval svou energii ve správě podniku a prodeje, usiloval stále o další investice. Stávalo se, že firma nemohla tyto investice vždy financovat a druzí společníci mu v těch případech odporovali, což přinášelo rozpory. Přesto se firma dále rozvíjela a rovněž byly zaváděny metody podle vzoru baťovského podnikání.

V celých Pamětech je popsána snaha o zlepšení a modernizaci českého průmyslu po vzniku Československa v roce 1918. Propagace české myšlenky, českých organizací a spolků byla rozšiřovaná po celou dobu. Přádelna v Kalné Vodě musela při okupaci Sudet v 1938 být prodána, a to znamenalo velkou ztrátu pro firmu F a M. Naštěstí nejlepší moderní stroje byly včas přesunuté vojenskými kamiony do přádelny v Jilemnici, která zůstala v Čechách.

A nyní několik mých osobních vzpomínek.

Pamatuji se na Kalnou Vodu u Trutnova, kde Josef Mládek, můj otec, vedl přádelnu, kterou Fejfar a Mládek koupili od firmy Hönig. Společně s rodiči a bratrem Zdeňkem (9. února 1928 – 3. března 1993) jsme měli byt nad kancelářemi u brány. Mohl jsem jako malý hoch brousit po továrně a sledovat dění, líbilo se mi pozorovat vochlovací stroj a parní stroj s kotelnou. To byly mé začátky v průmyslu. Začal jsem chodit do malé české školy v Mladých Bukách, založené díky úsilí mého otce, do zabrání Sudet v 1938. Většina obyvatel Trutnovska mluvila v té době německy.

Naše továrna v Kalné Vodě byla jediná, která patřila české firmě, ostatních nejméně šest velkých přádelen lnu v údolí Úpy mezi Trutnovem a Svobodou bylo německých. Díky moderním strojům, hlavně od firmy Mackie z Belfastu, které otec instaloval, provozem na dvě směny a lepší produktivitou docílila naše přádelna vyšší výrobu než jiné o hodně větší firmy.

Počet českých zaměstnanců ve třicátých létech rostl, jak ve vedení, tak v počtu dělníků. Otec nabídl práci, mimo jiným, skupině mladých přadlen z Vrchlabí z tzv. Českého Srdce (Jiří Grund, známý podnikatel v Mladých Bukách, je synem jedné z nich) a tyto dívky přijaly místo v přádelně v Kalné Vodě. Dělníci v naší přádelně, i ti mluvící německy, byli pravděpodobně spokojení s celkově vyššími platy, které si vydělávali při lepší produktivitě, a nezúčastňovali se stávek, jak se stalo v jiných továrnách. Jinak české a německé rodiny se všeobecně snášely dobře, posílaly děti v prázdninách „na handl“, vyměňovaly je mezi sebou, aby se děti naučily oba jazyky. Tomu však byl konec, když Hitlerovi henleinovci ovlivnili německé obyvatelstvo propagandou proti Československu. Můj otec byl jako důstojník v záloze mobilizován dvakrát v roce 1938. Vedl vojenský oddíl na hranicích proti Německu, než Mnichovský pakt předešel hrozícímu válčení.

Během druhé světové války jsme bydleli v Hradci Králové, prázdniny jsme mohli trávit ve Studenci u původní tkalcovny. Opět jsem měl příležitost sledovat výrobu různých strojů. Rád jsem plnil člunky přízí pro tkalce, fascinovalo mě, že jsem je mohl posílat ke stavům po kolejce s běžícím pásem, instalované nad každou řadou stavů, tenkrát před dobou automatických velká vymoženost. Otec spravoval Českou Akciovou Přádelnu v Jilemnici, jejíž hlavní majitel, Josef Václavík, byl Němci obviněn za sokolskou vlasteneckou protinacistickou činnost a odsouzen do koncentračního tábora Dachau, odkud se vrátil po třech letech skoro umučený. Po válce firma F a M pokračovala se zvelebováním výroby a úspěšně obnovila export svého zboží. Všechen majetek společníků byl však zkonfiskován v roce 1948 a firma znárodněna. Můj otec s Janem Fejfarem byli zatčeni a zavřeni ve vězení na několik týdnů ze smyšlených důvodů, údajně pro finanční ochranu firmy. Proslýchalo se však, že skutečným důvodem byla obava z toho, že oba by mohli ovlivnit jim loajální dělnictvo proti konfiskaci firemního majetku včetně úsporného fondu zaměstnanců.

Naše rodina, rodiče a já jsme uprchli do zahraničí kvůli stálému nebezpečí politického pronásledování a usadili jsme se v Severním Irsku, kde můj bratr již tehdy studoval. Udrželi jsme si vždy vědomí českého původu a zájem o českou zemi, i když nebylo možné představit si, že se dočkáme nynějších změn. Vždy jsme mluvili mezi sebou česky, otec si dopisoval s mnohými uprchlíky v zahraničí, ale nikdy by se neprohřešil proti českému ideálu. Škoda, že se nedožil svobody v Čechách, zemřel roku 1983. Maminka Ludmila získala mnoho přátel v Belfastu svou upřímností a pilností. Starala se o příbuzné, pěstovala květiny a proslavila se pečením tradičního českého cukroví pro řadu zdejších lidí, jablkový závin a vánočky byly její specialitou.

Ostatním společníkům, kterým se nepodařilo odejít do zahraničí, se nikdo neodvděčil za životní dílo, které vytvořili ve firmě Fejfar & Mládek. Režim nedovolil Janu Fejfarovi pracovat a vydělat nutné peníze pro svou druhou rodinu. Žili v bídě a lidé ve vesnici, kterým poskytoval zaměstnání a existenci, mu nemohli, anebo se obávali, pomoci. Zemřel v roce 1964.

František Fejfar byl již důchodcem, když všechen majetek společníků byl zkonfiskován. Josef Václavík, vyhlášený vlastenec a bývalý vězeň v Dachau, byl znovu zatčen jako kapitalista a nepřítel režimu. Byl propuštěn, než zemřel, se zničeným zdravím a pod stálým politickým nátlakem.

Po osvobození v roce 1989 jsem opět navázal styk s vlastí, také s přáteli v Hradci Králové. Bratr Zdeněk se přičinil o obnovení sochy T. G. Masaryka na Masarykově náměstí v Hradci, jak je uvedeno na pamětní tabulce. Mně byla udělena další funkce diplomatickými úřady MZV v Praze, starám se v Severním Irsku o české občany, nově přistěhované, a usedlíky.

Továrna založená firmou Fejfar a Mládek byla zařazena do n. p. Texlenu, který zkrachoval před několika léty a všichni zaměstnanci by málem ztratili práci. Italská textilní firma Monti však objekt koupila, investovala do nových strojů, do úpravy budov, a tak udržela zaměstnání ve Studenci.

Nemám mnoho kontaktů ve Studenci, ale stále se o obec velmi zajímám. Kompenzace za majetek po 1989 se mě však netýkala, co bylo vráceno, nabyli jiní příbuzní. Studenec býval ovšem domovem naší rodiny, měli jsme zde byt, než jsme odešli do zahraničí, ve vile v Rovnáčově č. p. 9, kde sídlila také babička Františka, matka Jana Mládka (naposledy v New Yorku). Mám krásné vzpomínky na krajinu okolo Studence, jak v létě, tak hlavně na lyžování na Strážníku a v Bukovci – lyží si užívám dodnes, když mohu.

Všechny ve Studenci pozdravuji a gratuluji všem, kteří se zasloužili o vítězství v soutěži pro životní prostředí Vesnice v ČR.

Milan Mládek