Kaplička sv. Prokopa na Horce

Vydání: Číslo 1/2010

Dominantou Studence je kopec zvaný Na Horce. Nad ním se vypíná Strážník, dnes již vyhaslá sopka. Na nejvyšším bodě Horky stával větrný mlýn. Stále se dnes říká Na Mlejně. Toto místo je zajímavé tím, že se zde setkávají tři katastry obcí Studenec, Zálesní Lhota a Bukovina. Dále pak dva bývalé okresy Novopacký a Jilemnický. Na popud Jednoty severočeské v Zálesní Lhotě byla zde v roce 1919, za veliké slávy, vysazena Lípa svobody. Dvakráte Němci tuto lípu poničili, ale vždy se vzpamatovala k novému životu. Sdílela stejný osud jako naše republika. Byla vysazena na skále, a proto špatně rostla, až v loňském roce uschla. Podle této lípy, po hranici katastru, vedla cesta od Bukoviny směrem na Strážník. Dvě stě metrů směrem západním stojí u této cesty kaplička sv. Prokopa. Zde se s ní křížila ještě jedna cesta, která vedla do studeneckého kostela rovně přes kopec k Čertově rokli do Lhoty. Dnes obě tyto cesty zanikly. Bývalé JZD vytvořilo cesty nové, pro ně lépe vyhovující, ale bohužel po našem pozemku. Stalo se tak dle tehdejšího bolševického hesla: „Vše je naše.“

K historii kapličky samé. Z útrap a celkového nedostatku potravin se po třicetileté válce v našich krajinách rozmohl mor. Dle vyprávění otce mlynáře Jakla, který měl manželku ze Lhoty, se původ kapličky váže do této doby. Tehdy žila ve Lhotě zámožná paní Háta, která dala na plech namalovat čtyři obrazy sv. Prokopa. Ty pak byly zavěšeny na stromy u hranice katastru obce na čtyřech stranách. Jeden byl zavěšen tady na Horce, druhý u Babičových na křižovatce. Další na hranici s Dolní Brannou a poslední na hranici s Dolní Kalnou. Učinila tak proto, aby sv. Prokop ochránil obec od moru. Obec pak opravdu byla této pohromy uchráněna. Čas běžel dále. Stromy se pokácely a obrázky zmizely. Na celou tuto událost se pozapomnělo. Až nadešel rok 1820, kdy na polích byla veliká neúroda a lidem hrozila bída a hlad. Tehdy si někdo vzpomněl na dávnou historku o obrázcích se sv. Prokopem. Obecní zastupitelstvo rozhodlo, že tuto tradici obnoví. Přesně na těch místech, kde byly zavěšeny obrázky na stromech, byly postavené kamenné kapličky. Na Horce sloup s obrazem světce. K nim se konala prosebná procesí, aby sv. Prokop ochránil úrodu, a tak odvrátil katastrofu hladu. Ještě já si pamatuji, že několikráte přišlo na Horku ke kapličce, od studeneckého kostela, procesí. K tomuto účelu stavěli rodiče u kapličky oltář. Stůl s ubrusem, na něm vázy s květinami, svícny a křížek. Jak byl původně sloup postaven, je nakresleno v kronice. Léta ubíhala a drsné počasí na Horce vykonalo své. Sloup chátral, až začátkem 20. století se skácel a rozbil se. V té době koupili rodiče od pana Janouška pole, které zasahovalo v toto místo. Protože po celou dobu existence tohoto sloupu se o něj nikdo nestaral, vzali rodiče tuto starost na sebe.

Když se otec šťastně vrátil z 1. světové války, chtěl z vděčnosti toto posvátné místo obnovit. Sám neměl dosti finančních prostředků, požádal souseda Plecháče a pana Junka o pomoc. Stalo se tak, jak je napsáno na zadní straně obrazu, který byl pak umístěn v nové kapličce. Junek zajistil odvoz materiálu, Plecháč 100 cihel a vápno. Kuřík dal namalovat obraz malíři Klimentovi a koupil kvádry na základ. Dále pak dal zhotovit zasklená dvířka a zhotovil střechu kapličky. Spodní část tvořil vyřazený kamenný pomník ze hřbitova. Vrchní část postavil z cihel otcův bratr Josef Kuřík, zedník. Tato kaplička vydržela v této podobě do roku 1930, kdy se už začala rozpadat vrchní cihelná část. Znovu se tedy otec ujal iniciativy a požádal sousedy o pomoc. Ti však už neprojevili zájem, a tak obnovení kapličky provedl na vlastní náklad. Vrchní část kapličky nechal zhotovit z tvrdého vojického pískovce, sochaři Kindlovi v Ostroměři. Otec byl velký vlastenec, bojovník za česká práva mezi Němci v pohraničí. Jako spoluzakladatel Jednoty severočeské se často potýkal s rozmáhajícím se německým živlem. Snad i proto, že sv. Prokopa za patrona vymysleli Němci, nechal do zhotovené kapličky namalovat obraz sv. Václava. Sedí na bílém koni a drží v ruce žerď s československou vlajkou. Dívka mu podává kytici květů a pod ním je nápis: „Nedej zahynouti nám i budoucím.“ Udělal to na zlost Němcům, ale hlavně chtěl, aby jako patron země české hájil zde tu její hranici. A bylo toho zapotřebí, neb v říjnu roku 1938 zabrali Němci pohraničí a sv. Václav stál na její hranici. Právě v té době sedí otec u kapličky, zadumán, opírající se o rodinnou kroniku, přemýšlí, co se to vlastně s námi stalo a prosí sv. Václava o pomoc, tak jak jej zachytil na fotografii redaktora Besedy pan Kučera. Kupodivu ten provokující obraz sv. Václava tam vydržel po celou dobu války. Kaplička vlastně stojí na lhoteckém německém pozemku a kolem chodili němečtí financi i Němci ze Lhoty. Když bylo po válce a německý živel vyhnán, nebylo už třeba koho provokovat, otec uznal připomínky spoluobčanů, že se vždy toto místo nazývalo U Prokopa a že by to mělo být dle původní tradice. Proto nechal vysekat ze zadní strany ještě jednu niku, kam umístil obraz sv. Václava. Protože původní obraz sv. Prokopa byl zničený, provedl úplně novou úpravu. Aby prostor ve výklenku vypadal jako jeskyně, pan Podrazil, sběratel polodrahokamů z Levínská Olešnice, ji těmito kameny vyložil. Teď už ne obraz, ale pěknou sošku za dřeva sv. Prokopa s čertem, vyřezal pan Máslo z Čisté. Bylo to opravdu moc hezké a děti se svými rodiči na procházce po Horce se chodili dívat hlavně na toho čerta. Tentokráte vydržela kaplička v této podobě hodně dlouho, až do 29. 8. 1976, kdy byla vykradena. V Zálesní Lhotě byl o prázdninách na návštěvě nějaký potomek odsunutých Němců. Přijel na motorce a v neděli před odjezdem byl viděn na Horce, jak si prohlíží obě kapličky. Na Mlejně s Pražským Jezulátkem a sv. Prokopa. V pondělí si pak pro tyto sošky přijel. Bratranec Plecháč, který chodil na Horku do chalupy krmit kočky a slepice, si tohoto vyloupení všiml. Hned mne volal telefonem, já přijel. Bylo po dešti, a tak byly znatelné stopy plášťů motorky. Odlili jsme je do sádry a na mokré trávě byla jasně vidět kolej, která vedla ke Lhotě. Hned jsem tuto skutečnost volal na SNB do Jilemnice. Tam však o moje hlášení nejevili moc zájem. Měli ještě ironické poznámky, jako: „To bylo vaše, že se tak o to staráte a mělo to vůbec nějakou cenu?“ apod. Když jsem jim důrazně připomněl, že se teď vykrádají kostely a zámky, tak že by snad stálo za to se do té Lhoty podívat, řekli, že se tedy podívají. Tím vše skončilo. Nepodívali se nikam. Kdyby se tak jednalo o sošku Gottwalda či jiného tehdejšího politika, to by byl jiný zájem. V jejich bolševické ideologii jim nějaký svatý nic neříkal. Mohli jsme dát vyřezat sošku novou, ale tu by dnes stejně někdo ukradl, aby byla zachována tradice a úcta k tomuto místu, syn namaloval poměrně pěkný obrázek sv. Prokopa s čertem a ten pak byl osazen do prostoru jeskyňky a působí to celkem dobře.

Po smrti rodičů jsem převzal o tuto kapličku starost i se svojí rodinou. Udržuje se v pořádku prostranství kolem. Seká se tráva a kopřivy, čistí se kaplička samá a občas se vysadí i nějaké květiny. Po dohodě s panem Ing. Jiranem se dbá na řádné ohrazení kolem kapličky, aby krávy na pastvině toto místo nedevastovaly. Obraz sv. Václava velmi trpí sluncem, a proto byl už dvakrát opravován. Poprvé grafikem a malířem Stanislavem Jurikem z Plzně a posledně malířem panem Schormem z Čisté, který opravoval i obraz v kapličce ve Studenci. Stále udržuji v dobrém stavu lavičku, aby bylo možné na ni posedět a v tom krásném prostředí meditovat. Je z toho místa i krásný pohled na Krkonoše. Svůj zážitek nám potvrdila i paní Božena Šimková, spisovatelka a redaktorka dětských her, která na jaře roku 1962 na této lavičce seděla. Její maminka, jménem Lukešová, pocházela z Bukoviny. Proto si udělala s příbuznými výlet na Horku. Napsala nám svoje vyznání s tím, abychom ho nechali napsat na desku a umístit na kapličku:

„Poutníče, nepospíchej a zastav se na chvíli, rozhlédni se.
Možná tu krásu, kterou dnes vidíš kolem sebe,
už vidíš naposled. Neb život lidský je tak krátký,
jenom kámen může být věčný, ale i ten se časem rozpadne.“

K realizaci jejího přání zatím nedošlo.

Časem i tato obnovená kaplička začala chátrat. I když byla zasklená dvířka několikrát opravena, teď se jen s velkou opatrností musela otvírat, aby se nerozpadla. Dva velké javory, které sázel ještě mlynář Hakl, vyrostly a svými kořeny nadzvedaly kapličku. Ta se silně nakláněla, k čemuž také přispělo střílení v lomu. Aby na někoho nespadla, musel jsem ji silnou tkanicí přivázat ke stromu. Informoval jsem o tomto stavu kapličky starostu pana Tauchmana. Ten přislíbil, že to zařadí do plánu obce. Zatím přišly nové volby a po nich nové zastupitelstvo včetně starosty. Říkal jsem si, že tím vše skončilo. Ale neskončilo, neb z popudu Obecního úřadu ve Studenci byla celá kaplička opravena. Důležité je, že je postavena na nový základ, dále od stromů, aby ji kořeny nemohly nadzvedávat. Všechny práce byly provedeny velice pečlivě, odborně. Za to patří veliký díl mistrovi, který tuto rekonstrukci prováděl. K prestiži tohoto historického místa u sv. Prokopa přispěla i svatba manželů Hákových z pekárny, kteří zde měli oddavky. Při této příležitosti si jistě pan starosta všiml stavu kapličky, což asi uspíšilo její opravu. Stalo se tak poprvé za celou dobu její 190leté existence, že nějaká veřejná organizace se postarala o její opravu. Tato kaplička si jí jistě zaslouží. Bude tak zachována pro další generace, které zde v tomto kultovním místě budou čerpat novou sílu a chuť do života. Proto moc děkuji celému zastupitelstvu obecního úřadu v čele s panem starostou Ulvrem za tento záslužný čin. Prokázalo se tak, že si opravdu zasloužíte vysoké ocenění v celostátní soutěži Zelená stuha, ke kterému Vám srdečně gratuluji. Staráte se nejen o zkrásnění a ozdravění obce, ale i o její okolí. Přeji Vám do dalších let hodně úspěchů a radosti z vykonané práce.

K tomuto článku byly použity údaje z rodinné kroniky.

Oldřich Kuřík z Horky