Památce Antonína Šorma

Vydání: Číslo 6/2011

Zásluhou sběratelského koníčku Václava Šedivého se postupně dostáváme k řadě cenných regionalistik (materiálů o Studenci a okolí) a chceme se o ně podělit s našimi čtenáři. Ze sborníku Kalendář opuštěných přinášíme článek o studeneckém rodáku Antonínu Šormovi a jeden z jeho posledních příspěvku do tohoto časopisu z roku 1947. Autor vzpomínkové stati Vilém Bitnar (1874–1948) patřil k významným představitelům katolické historiografie.

Minulý ročník našeho kalendáře „Přítel opuštěných“ byl již vytištěn, když přišla smutná zpráva, že Pánem života byl odvolán navždy p. Antonín Šorm, který Přítele opuštěných sestavoval téměř po dvě desetiletí… I když jsme věděli, že zdraví p. redaktora Šorma bylo v poslední době podlomeno a že byl pracemi vyčerpán, takže nemohl ani všechny rukopisy do minulého ročníku kalendáře dodat včas a bylo nutno sestavení kalendáře svěřiti novému redaktorovi, přece jsme věřili a on sám byl o tom přesvědčen, že se po zotavení opět vrátí ke své práci a zase bude moci ke cti svého patrona sv. Antonína dále redigovati kalendář „Přítel opuštěných“. Ale Bůh chtěl jinak. Jeho dělník byl podle jeho záměrů hotov se svou prací na svém poli, i když mu bylo teprve 57 let.

Životní rámec ohromného a zajímavého díla Šormova je opravdu velmi jednoduchý ve srovnání s tím, co vykonal. Antonín Šorm se narodil dne 15. února 1890 ve Studenci u Jilemnice, studoval obchodní akademii v Hradci Králové a stal se potom úředníkem filiálky Živnobanky v Pardubicích. Tam působil do r. 1915, kdy musil nastoupit vojenskou službu. Jako voják se účastnil bojů na ruské frontě, zvláště ofensivy Brousilovy, a na frontě italské, kde bojoval na Soči, pak v Tyrolsku a na Piavě. V červnu 1919 byl ještě na Slovensku a pak celý rok pracoval při okupaci Podkarpatské Rusi. Když se vrátil domů, stal se vrchním úředníkem Živnobanky a při zakládání filiálky Moravsko-slezské banky v Praze přešel do jejích služeb jako účetní. V tomto prostém životním rámci rozvíjel překvapivě rozsáhlou činnost folkloristickou, zaměřenou převážně na náměty rázu náboženského. Svoje bádání a výzkumy zveřejňoval jednak v různých časopisech, jednak v menších i rozsáhlejších sbornících, které vydával nejčastěji sám s krajní obětavostí a výlohami. Aby se této práci, u nás neznámé nebo zanedbávané, mohl věnovat ještě dokonaleji, opustil r. 1927 i svou bankovní existenci a přešel v květnu do služeb hlavního magistrátu Prahy. Od té doby téměř každým dnem roste dílo tohoto horlivého katolického propagátora katolické kultury tak, že by za nějakých pětadvacet let jeho mužného života vyplnilo několik silných svazků.

Připomeňme si aspoň některé, nejdůležitější z jeho prací.

Velikou láskou Šormovou byly zvony. Když byly v chrámu u Matky Boží před Týnem svěceny nové zvony, nazvané Sv. Václav a Sv. Josef, napsal Šorm slavnostní list „Z dějin Týnských zvonů“. Brzy potom vyšel jeho krásný výbor Pověsti o českých zvonech, k němuž se druží menší monografie Zvony chrámu Páně svatého Antonína v Praze. V rukopise zůstala připravena sbírka lidových dokumentů o zvonech a kniha o dějinách rekvisice zvonové v Čechách.

Celonárodního významu dosahují Šormovy krásné sborníky, které slovem i obrazem zachycují projevy české kultury náboženské. Tak kult svatováclavský sloučil s hlubokou úctou k osobnosti biskupa Podlahy. Společně s tímto velikým biskupem vydal Průvodce výstavou svatováclavskou, Svatováclavský kalendář na jubilejní rok millennia mučednické smrti světce Václava 1929. A když jeho vzácný přítel odešel na věčnost, vzpomněl na něj prací Za biskupem Antonínem Podlahou a Umělecké sbírky biskupa Antonína Podlahy.

Oslava sedmistého výročí smrti sv. Františka Serafínského podnítila jej k vydání několika sborníků, z nichž první Sborník úcty svatého Antonína Paduánského v českých zemích přináší stati literární, výtvarnické i lidovědné i řadu vzácných, reprodukcí obrazů a rytin svatoantonínských. Sborník Svatý František z Assisi v Čechách, obsahující jedinečné studie o české kultuře františkánské, je doprovázen také dokonalým výběrem materiálu obrazového. První ze sborníků je doplněn ještě Kázáním ptáčkům, v němž jsou obsaženy básnické výrazy zvláštního námětu serafínské kultury. Druhý sborník je doplněn výběrem legend o světcově lásce k tvorstvu, nazvaným Svatý František a příroda.

O úctě různých méně známých světců v naší vlasti pojednávají monografie, jako na příklad Úcta sv. Viléma Akvitánského, Poutní místo a úcta světce Romedia v naší vlasti, Kterak naši předkové uctívali s. Gotharda, Úcta svaté Starosty v našich zemích, Úcta světce Floriána v našich zemích, Svatá Anna v lidové úctě v Čechách a na Moravě, Úcta světce Leopolda v Čechách a na Moravě.

Těchto několik poznámek, které jsme ocitovali z památníčku na Antonína Šorma, ze vzpomínkové stati p. Viléma Bitnara, stačí, abychom si uvědomili, jaký kus práce p. Antonín Šorm vykonal a co jsme v něm ztratili jeho smrtí. A mluví za něj a pro něj také osmnáct ročníků kalendáře „Přítele opuštěných“, který s láskou a trpělivostí redigoval a v němž otiskoval spoustu svých výzkumů a zajímavostí až do své smrti 26. 9. 1947.

Byšický kostelíček

K nejkrásnějším vycházkám v okolí Bělohradu náleží procházka k jihu na Byšičky. Na strmém vrchu před výkrojem lesů, jen hřbitůvkem obklopen a lesními stromy zastíněn, dumá byšický malebný kostelíček.

Již roku 1267 bývala tu osada Byšice, jež v husitských válkách zanikla. Nynější filiální kostel, zasvěcený svatému Petru a Pavlu, jest slohem z různých dob, má románskou apsidu, nejstarší v celém okrese, gotické kněžiště a loď z doby mnohem pozdější. Dříve stávala ještě na hřbitově stará dřevěná zvonice.

Dnes tu stojí kostel osaměle. Lidová pověst vypravuje o jeho osiřelosti dojemnou pověst:

Tam, kde stojí byšický kostelíček, bývalo dávno a dávno veliké město. Hořice byly ještě malou vesnicí a po Bělohradě nebylo ani památky. Lidem se v něm dobře dařilo, protože vedli čilý obchod nejen s blízkým zámožným okolím, ale i do hor Krkonoš.

Mnozí obyvatelé vesnice zpyšněli, stavěli si vysoké domy a ozdobovali je zlatem a stříbrem. Zato jejich kostelíček uprostřed na vršku, zasvěcený apoštolským knížatům sv. Petru a Pavlovi, byl zapomínán a zanedbáván. Ani staré babičky jej už nevyhledávaly.

Ve městě se jednou konala veliká slavnost v přírodě. Vše výskalo, radovalo se, jedlo a pilo na lukách před městem. Najednou se nad Kumburkem objevila veliká mračna, k bouři. Rozpoutala se strašná vichřice, všichni spěchali domů, ale ve městě bylo teprve zle. Země se chvěla, pukala a za blesků i hromů se široce rozevřela, pohlcujíc temnotou zahalené město.

Když druhého dne vysvitlo slunce, nebylo po městě ani památky, v rozryté zemi se zrcadlily jen temné kaluže tam, kde dříve proudil nejčilejší život.

Kostelíček na vršíčku však zůstal stát. Když později přišli lidé ke kostelíčku na pouť, uviděli při zdi dvě malé jamky, jako když někdo poklekne do měkké půdy. Byly prý to otisky kolen apoštola sv. Petra, který tu prosil Boha za město, ale zachránil pouze kostelíček.

V letech šedesátých až osmdesátých minulého věku sídlil na Byšičkách poustevník, poslední svého věku a druhu v Čechách, býval oděn františkánským hábitem a opásán bílým cingulem. Mnozí lidé z celého Podkrkonoší sem putovali jen proto, aby skutečného poustevníka spatřili na vlastní oči a přesvědčili se o jeho odříkavém životě.

Byšický poustevník byl vlastně františkánským terciářem. Vlastním jménem slul Augustin Hoření, řeholním Petr Regulatus. Byl původně rolníkem v Železném Brodě, obchodoval kdysi i přádlem a máslem. S tímto zbožím zajížděl z hor do kraje. Tehdy byl v Podkrkonoší hojně rozšířen laický třetí řád sv. Františka. Do něho vstoupil i Augustin Hoření, jenž toužil po životě poustevnickém. Odstoupil své hospodářství synovi a zajistil si výměnek a v Bělohradě na zámku slíbil ochraňovati kostel i hřbitov na Byšičkách, když mu bude dovoleno při tamním chrámu upravit si bývalou márnici na poustevnu. Povolení dostal.

Z počátku budil svým neobvyklým zjevem pozornost a nevázaná cháska mu činila mnohá příkoří, jmenovitě večer jej znepokojovala, že ustrašen nejednou přiběhl do dvora pod vrchem. I zvoněním na poplach se dovolával pomoci lidské, když se naň dobývali zloději. Konečně si však na něho lidé zvykli a nechali jej na pokoji.

Později prodal výměnek synovi a za stržené peníze zvelebil poustevnu, zřídil kolem vršku křížovou cestu a postavil ve své poustce pěkný betlém řezbáře-samouka Josefa Pátého v Pecce. V poustevně měl vzorný pořádek a čistotu, stěny obloženy mechem proti zimě, na stěnách obrazy svatých, v létě plno květin.

Lid mu říkal „poustevník“ nebo „Augustinek“. Dožil se značného stáří, téměř osmdesáti let. V dubnu 1880 se cítil nemocným, a poněvadž mu bylo na Byšičkách velmi smutno, přibelhal se s uzlíčkem na faru do Bělohradu, kde brzy nato zemřel.

Kostelíček se vždy z jara odívá slavnostním panenským hávem, když kvetou sedy třešní, a tone v záplavě jejich květů. Když pak třešně uzrávají, slaví se tu pouť a celé návrší oživne každoročně nespočetnými poutníky ze široka i daleka.