Osudové dny – smutek nad Jilemnickem

Vydání: Číslo 4/2012

Letos je to již 74 let, kdy nás postihla tato celonárodní tragédie. Znovu jsem si tyto dny připomněl, když jsem objevil ve staré knihovně po mém otci německou brožuru z roku 1908, pojednávající o Krkonoších, kde v úvodu, kromě jiného, je uvedeno:

„Němci zde vykáceli prales, germáni divoká zvířata v tomto údolí pobili, takže vidíme nyní usměvavé nivy a dravé šelmy, medvědy a vlky ještě jen na našem znaku. Německá tvůrčí síla místo pozvedla. A měla by dnes, kdy stojí v plném rozkvětu, německá síla nestačí je udržet? To by bylo potupné. My se musíme semknout ke společnému dílu a všestranně vyzývat k německému jednání a při zuření bouře vydržet. Raději ať Huťský potok teče zase pralesem, než aby naše nivy ovládali Češi!“

Jednou, dvakrát, po třetí čtu těch několik vět a najednou je mi jasné všechno to, co přinesla minulá léta, vyciťuji, proč a zač trpělo naše pohraničí; mám tu odpověď na velikou otázku, která doléhala po celou dobu potupného záboru i těžké okupace. Dlouho se Němci připravovali na svůj „velký den“ – a dočkali se, když po zradě našich spojenců přišel říjen roku 1938. Už dlouho před tím se zdravili: „Es kommt der Tag.“ (On přijde den.) Po posledním záboru českých obcí Německem bylo nejtížeji postiženo Jilemnicko. Přes polovinu ryze českých obcí tohoto okresu bylo naráz připojeno k III. říši. Na 20 000 českých duší bylo násilím odtrženo od celku národního. Bylo proto v našich horách a podhůří smutno. Český živel se zde udržel přes usilovnou germanizaci tisíc let a sahal až k bývalým říšským hranicím. Pohraniční pásmo Krkonoš v Jilemnickém okrese bylo před válkou až na Vítkovice a Rokytnici téměř výlučně české a boudy Labská a Dvoračky měly již tehdy české nápisy. Po záboru nám z Krkonoš nezůstal ani jeden vršek. Celá západní oblast až po Jizeru (pak i za ní) byla zabrána. Víme, proč se tak stalo. Němcům šlo o silnici z Vrchlabí přes Jablonec nad Jizerou, Zlatou Olešnici do Liberce. Ve všech zabraných obcích byli jmenováni noví starostové Němci. A poněvadž v některé obci nebyl Němec ani jeden, pak tam musel docházet jmenovaný starosta třeba až z Vrchlabí.

Jak v tomto postiženém území ty těžké začátky prožívali čeští lidé, nám trošku přiblíží zápisky z deníku jednoho občana ze Sklenařic:

14. 9. Nepokoje v německých krajích. Vyhlášeno stanné právo.

21. 9. Nešťastný den. Republika ztratila přátele. Zůstali jsme sami. Zradili nás!

24. 9. Nová vláda se chystá k obraně – přece naděje.

25. 9. Mobilizace! Kopali jsme úkryt. Zatemnění.

30. 9. Zase hrozný den. Nová vláda pod nátlakem velmocí ustoupila. Henleinovci jásají.

1. 10. Dnes celý den mlha. Ztratilo se sluníčko, aby se nemuselo dívat na ty ztrápené obličeje a zaťaté pěsti našich hraničářů.

2. 10. Začíná vyklizování pohraničního území.

5. 10. Odstoupil p. president Beneš.

7. 10. Hrozný den. I Jablonec a Blansko připadnou prý k Říši. Pošta zavřená, nádraží vyklizeno.

8. 10. Dnes nikdo nedělá nic. Přijelo německé vojsko a obsadilo Rokytnici. S jeho příchodem přišla též silná bouřka s lijavcem a kroupy. Zrovna se setmělo. I to počasí se proti nim brání.

9. 10. Smutno je u nás.

10. 10. Zabrán Jablonec. Všechny české nápisy do posledního písmene musely zmizet. Odpoledne nám německé vojsko strhlo provizorní lávku – spoj s Říší a dalo naději, že nás nezaberou. Na hranicích na mostě stojí „Ordneři“ (mládežnická organizace, která zastupovala pohraniční stráž).

11. 10. Stále se zabírá dál, bez ohledu na úplně české obce. Nikdo nás nechrání.

13. 10. Už i na sokolovně v Pasekách vlaje hákový kříž.

14. 10. Bezesné noci a ani minuta jistoty jsou naším údělem.

15. 10. Večer v Rokytnici velký pochodňový průvod.

18. 10. Dnes oslavoval připojení k Říši Jablonec.

28. 10. Žádná oslava národního svátku – a měly být tak slavné! Přesmutno je v srdcích.

1. 11. Dnes jsem snad poprvé nebyl na hřbitově v Jablonci. Než prosit takové kluky (Ordnery), to raději zůstanu a pomodlím se za své milé doma.

13. 11. Velký průvod Henleinovců z Rokytnice do Jablonce.

20. 11. Zase poplašné zprávy o zabrání od Hamrů až po Jilemnici.

21. 11. Do Jablonečka, který byl tak náš, se můžeme jen dívat. Rádio hlásí zabrání obce. My ještě ne! Jak bude dál?

24. 11. Osudný den nadešel! Zabrali nás a všechny okolní vesnice od Plavů až po Jilemnici, vyjma Vysokého. Přežalostně houkají sirény v Plavech.

25. 11. Nechce se nikomu vyjít z domu, rozhlédnout se kolem. Už tedy nejsme doma – i my jsme v Říši v Sudetengau. U nás mezi Čechy tak smutno, že se nechce ani žít a mezi Němci jásot, zpěv a hudba, stovky praporů s hákovitým křížem se všude v den záboru vyrojily přes noc, staří i mladí volali nadšeně své „heil!“.

Až potud zápisky z deníku.

Nejinak tomu bylo i v naší Lhotě. Bylo to právě na moje 11. narozeniny, 10. 10., kdy jsem prožil ty nejstrašnější chvíle mého života. I naše chalupa Na Horce příslušela do Lhoty, a proto i my padli do záboru. Právě tento den přijeli zástupci německé armády do Lhoty převzít moc. My stáli pod Strážníkem na „Kreplově kopci“ a dívali se na to hrůzostrašné divadlo, které se v obci odehrávalo. V prostoru mezi kostelem a školou se shromáždili všichni občané. Dle vyprávění Flajšerových, kdo nemohl, byl tam dovezen na trakaři. Ti lidé snad zešíleli, jak řvali jejich nacistická hesla, hlavně „Sieg heil!“. Kopec se doslova otřásal jejich řevem a my se třásli strachy, co bude s námi. Otec jako zakladatel „České národní menšiny“ s nimi stále bojoval a nejvíce si je popudil, když jim ráno na 1. máje strhl prapor s hákovým křížem, který večer vyvěsili na Strážníku na triangulační věž. Jak se věci u nás vyvíjely dále, o tom jsem psal v knize o Studenci a Zálesní Lhotě a i hovořil na besedě s důchodci.

Pamatuji se, že tehdy byla vydaná mapa naší republiky, která byla okleštěna o zabraná pohraniční území. Na ní byl nápis: „Malá, ale naše!“ a verš:

Po noci den,
po bouři klid,
po zlém jen lepší zas,
může nám nastati čas!

Bohužel nadešel 15. březen 1939 a bylo ještě hůře. Nikdo však tehdy netušil, že ta doba útlaku a nesvobody bude trvat půl století. Když jsme už byli osvobození od německé nadvlády, přišla další doba totalitního režimu. Náš národ přežil, i když s velkými ztrátami jak na životě lidí, ale hlavně s morální ztrátou na duši člověka. Nakonec náš patron sv. Václav vyslyšel naše prosby, aby se z nás stal znovu svobodný a svéprávný národ. Došlo k naplnění našeho národního hesla ,„PRAVDA VÍTĚZÍ!“

Oldřich Kuřík z Horky