Pokračování – vánoční zvyky a pověry

Vydání: Číslo 6/2012

Hned po nadílce začíná mladá chasa se svými štědrovečerními kouzly:

Byly-li k večeři ryby, házejí děvčata do kurníku rybí kost a zabouchají na kurník. Ozve-li se první slepice, vdají se do roka za mládence. Ozve-li se však kohout, vdají se za vdovce.

Nebo si děvče před zrcadlem rozsvítí tři svíčky. Pak se upřeně dívá do zrcadla a v záři svíček spatří tvář svého milého.

Jinde zase děvčata utíkají do zahrady a třesou bezem (možno i jiným stromkem). Při tom říkají:

Třesu, třesu bez,
kde můj milý dnes,
tam ať třikrát zaštěká pes!

Už na sv. Barboru si totiž každá vdavek chtivá ulomila třešňovou větvičku a dala ji ve světnici do teplé vody. Rozkvetla-li do Štědrého dne, je do roka svatba jistá. Nerozkvetla-li, je marné všecko namáhání.

Je také možné vzít namátkově z hromady hrst polínek a donést je do světnice. Je-li jejich počet sudý, má to dobré, jistě se vdá. Toto mohou provádět i další členové rodiny, neb sudý počet znamená pro ně štěstí po celý rok.

Když už děvče milého má, ale chce vědět, zda si ji vezme, dá do dvou ořechových skořápek kousky zapálených svíček. Pustí je po vodě, když se k sobě přibližují, určitě si ji vezme.

Horší je, má-li nápadníků více a nemůže se pro žádného rozhodnout. Napíše jejich jména na lístečky a dá si je při návštěvě půlnoční do kapsy. Když pak kněz u oltáře zpívá „Gloria“, vytáhne jeden lístek z kapsy a má po starosti. Když nejde na půlnoční, zaváže lístečky se jmény do rohů kapesníku, dá si je večer pod hlavu a ráno jeden roh rozváže.

Nejsou však jenom takovéto jednostranné věštby, které se týkají jenom svatby a ženichů. Pomoci talířků nebo ořechových skořápek se dají vyzvědět i jiné věci. Děvčata obrátí tři talířky dnem vzhůru a pod každý něco vloží: pod jeden prstýnek, pod druhý peníz a pod třetí rukavici. Pak se otočí, někdo talířky zamíchá a pak jeden otočí. Když je tam prstýnek, značí to manželství, peníz znamená bohatství a rukavice znamená, že zůstane starou pannou. Tuto věštbu mohou využívat i mládenci. Pod talířky se dávají chlebové drobečky, kousek hadříku a malý peníz. Děti pak skořápky zvedaly. Kdo odkryl drobečky, říkalo se, že bude dobře hospodařit a vážit si chleba, hadřík znamenal, že bude čistotný a kdo odkryl peníz, že bude po celý rok šetřit. Nebo se dávaly různé věci, jako například chléb, což znamená hojnost, peníz opět bohatství, hlína smrt nebo hlad, prsten svatbu a uzlíček cestování.

V ořechových skořápkách pouští mládež v umyvadle zapálené svíčky, aby se dozvěděla, dostane-li se do světa, nebo zůstane-li doma. Stojí-li skořápka na místě, pak zůstane doma, ale pluje-li po vodě, dostane se do světa v tu stranu, kam skořápka pluje. Jestliže se potopí, je zle, neboť to je věštba smrti. Většinou se nechají svíčky ve skořápce dohořet, která dřív dohoří, ten dříve zemře. Totéž se může dělat i se zapálenými svíčkami postavenými na prkénku.

Velmi rozšířený zvyk u mladších členů rodiny je házení bačkorou, pantoflem neb střevícem. Dělá se to dvojím způsobem. Buď se házející postaví zády ke dveřím a hází bačkorou přes hlavu rukou, nebo sedne doprostřed světnice, navlékne bačkoru na špičku nohy a vymrští ji tak, aby mu přeletěla hlavu. Když při tom dojde k poškození lampy, či jiných předmětů, to nic na výsledku věštby nemění – a rozhodně neznamená – jak by se snad někdo mohl domnívati – nějakou smůlu nebo neštěstí! Obrátí-li se tedy hozená bačkora špičkou do světnice, zůstane její majitel celý příští rok doma. Obrátí-li se však ke dveřím, půjde do světa. Jestliže však se děvčeti obrátí náhodou bačkora podrážkou vzhůru, zůstane postižená dívka neodvratně starou pannou.

Nejen děti a dospívající mládež, nýbrž i dospělí provádějí o Štědrém večeru všelijaká kouzla. Je ovšem kromě vlastního zdraví zajímá i v prvé řadě, jaký bude příští rok. Rozkrájí proto cibuli a dělají z ní dvanáct mističek. Dají se do řady a každá mistička představuje jeden měsíc v roce. Do každé se dá špetka soli a v které nejdříve roztaje, v tom měsíci má hodně pršet. Kde však zůstane suchá, tehdy má být pěkné počasí.

Aby krávy hodně dojily a aby bylo vůbec v hospodářství boží požehnání, nechává se několik ovesných snopů nevymlácených. Musí jich však být lichý počet, aby ten jeden po celý rok přebýval! Někde takové nevymlácené snopy dávali na Štědrý den kravám, aby byly po celý rok štědré.

I sláma se těšila o Štědrém večeru zvláštní úctě. V Radčicích ji rozestírali po síni i ve světnici po zemi a nechávali ji tak po celé Vánoce. Někde bývalo zvykem, že se otep slámy dávala do kouta světnice a každý příchozí se na ni musel převalit. Jinde zase se sláma před odchodem na půlnoční rozestlala ve světnici po zemi a po příchodu z kostela se na ni musel každý položit. To prý všechno z úcty k malému Ježíškovi, který se na slámě narodil.

Velmi oblíbeným zvykem, který se dodržuje podnes, je lití olova. Většinou se však nahrazuje litím vosku. Na lžíci roztavený vosk si každý nalije do lavoru se studenou vodou a pak celá rodina popouští svoji fantazii a uvažuje, co ten odlitek znamená. U toho se užije mnoho legrace.

Nejslavnější večer Vánoc končí, nejposvátnější noc v roce začíná. Noc, kdy již velcí i malí klidně uléhají třeba opožděně ke spánku, velcí unaveni předvánočním shonem a posledními přípravami, malí konečně uspokojeni po dnech plných nedočkavostí a neklidného očekávání.

Boží hod, to již je den, který se dle staré pranostiky prodlužuje o bleší převalení, tedy nepatrně, ale přece.

Zajímavá je také pověra, která se místy dodržovala a která byla docela vtipná a účelná. Měla políčeno na dospělejší děvčata a ženy, které mají ve zvyku si upravovat svoje oblečení teprve tehdy, když chtějí někam jít. Platilo totiž, že na Boží narození nesmí žádná vzít jehlu do ruky, nebo ji Pán Bůh po celý příští rok nepožehná.

Od Božího narození se pak počítají dni až do Tří králů a podle počasí v ten který den se usuzuje počasí v tom kterém měsíci. Někde se také říká, že co se komu v kolikátou noc zdá, tomu se v tolikátém měsíci vyplní.

Svátek sv. Štěpána býval velmi slavný. Ten se už slavíval veseleji, obyčejně bujnou štěpánskou zábavou, první to taneční zábavou po dlouhém adventu, kdy se tancovat nesmělo.

Svátek sv. Jana se světíval a ten zase býval oblíben u mužů, neboť bývalo jaksi nepsaným zákonem, že se po kostele každý zastavil „na skleničku“. Takové „zastavuňky“ nebyly ovšem jenom tento den, ale tehdy to pařilo k takzvanému „šplůchání“, a to i ženy nejen že nehubovaly, ale nakonec „šplůchaly“, t. j. pily na počest Miláčka Páně také. Mohly si to směle dovolit, neboť k obědu bývaly toho dne stejně zbytky od svátečních dnů, takže o tuto starost měly méně.

Pak již následovaly dny všední a život plynul dál. Pouze na svátek Mláďátek se hospodyně a zvláště matky nerady dávaly do prádla z obavy, že by se jim voda v neckách nezměnila v krev. Ale ještě dva dny, či spíše večery se oslavovaly zvlášť slavnostně: večer před Novým rokem „starý rok“ čili svátek Silvestr a večer před svátkem Tří králů. Po oba tyto večery bývalo zvykem připravit stejnou večeři jako o Štědrém večeru a i stejně slavnostním způsobem se zasedalo ke stolu.

Staré zvyky zanikají. Je jiná doba a nedá se násilím držet, co nemá již svá práva na život. Mnohé z nich jsou však jakoby tklivým pozdravem našich předků, uschlou, ale stále vonící kytičkou minulosti. A proto se k nim alespoň jednou za rok vracíme a snažíme k té kytičce alespoň o posvátném Štědrém večeru přivonět.

Oldřich Kuřík z Horky

Po uzávěrce tohoto čísla k nám bohužel přišla smutná zpráva. Oldřich Kuřík, který dodával příspěvky do našeho Zpravodaje téměř nepřetržitě, zemřel.

Jménem Redakční rady Zpravodaje děkuji za veškerou sounáležitost a pomoc panu Oldřichu Kuříkovi a pozůstalé rodině vyjadřuji upřímnou soustrast.

Jiří Ulvr, starosta