Vzpomínka na dětství

Vydání: Číslo 4/2013

Nejranější mládí jsem prožíval na Nouzově, tam jsem se také narodil. Rád na to vzpomínám – bylo to nejkrásnější období mého života. Žili jsme v naprosté chudobě, ale ani jsme to nevnímali. Bylo to běžné, žili tak v tomto opuštěném koutě všichni v třicátých letech minulého století, za velké krize. Táta pracoval v textilce Fejfar a Mládek, maminka pro tento závod šila jako domácí šička. Já jsem pobíhal po okolí se svými malými kamarády, ale nejčastěji jsem navštěvoval staré dědečky a babičky. Ti měli ze všech lidí nejvíce volného času. Chodil jsem k paní Hendrychové a jejím dvěma dcerám Milce a Toničce, k Holmanům, Noskům i k ostatním sousedům povykládat si s nimi. Byl jsem u nich takřka denním hostem.

Můj děda tkalcoval na dřevěném ručním stavu a babička soukala outek na kolovrátku. Strejda Toník byl na vojně, strejda Jarka chodil ještě do školy a třetí nejstarší strejda Olda pracoval v kamenolomu Na hromadách. Na hromadách se říkalo proto, že tam byly hromady hlíny, kterou tam svozili dělníci, když odkrývali skálu. Dříve za starého mocnářství se tady říkalo Na Drahách, protože tady měla vést železniční trať, která zde byla vyměřena přes Pecku. Nádraží v Pecce mělo stát na starostově pozemku, ale starosta si vymohl na úřadech, že tudy trať nepovede. Proto jsou také na tratích i silnicích zatáčky, tam všude měli starostové pole, tedy se všechny tyto pozemky do dnešních dnů musí objíždět. Tam do té skály jsem za strejdou chodil a nosil mu obědy a nějaké pití. Chodil jsem tam docela ochotně, bylo to pro mne něco nového a zajímavého. Obhlížel jsem ty vysoké skály a chtěl jsem také pracovat s krumpáčem a lopatou, jenomže to nářadí bylo hrozně těžké. Pokoušel jsem se také zvednout masivní prázdné dřevěné kolečko, na kterém převáželi přebytečnou hlínu nebo vybraný kámen – ani jsem s tím nepohnul. K obědu jsem strejdovi nosil jídlo „co dům dal“: bramboráky, chlupačky se zelím a jiná jídla, především z brambor a zeleniny, tak se jedlo všude. Maso bylo jedině na velké svátky.

Jedenkrát přišla sousedka a vyprávěla, jak k nim přišla jejich babička ze sousední vesnice Kalné na posvícení. K obědu měli srnčí a svíčkovou s knedlíkem, babička si pochutnala a pochválila: „Již dávno jsem něco tak dobrého nejedla, bylo to vynikající. Odkud máte tak dobré maso?“ Sousedku tím přivedla na okamžik do rozpaků, nevěděla, jak na otázku odpovědět, ale pak zalhala: „Véna byl na houbách a našel v lese zastřelenou srnku.“ Ta babička se nikdy nedozvěděla, že jedla maso ze psa.

Do lomu jsem chodil rád, ale když se dělníci naobědvali, posílali mě pryč. Abych prý nepřišel k úrazu. Poslali mě zpět do vesnice, abych jim přinesl vodu, měli velikou žízeň. Protože jsem byl kluk velmi zvědavý, chtěl jsem vidět lom v době, kdy tam nikdo není, aby mě zase někdo nevyháněl. Bylo již hodně pozdě k večeru, vypravil jsem se na obhlídku. V lomu již nikdo nebyl, všechno jsem důkladně prohlédl, došel jsem až na samý konec. To ticho tam bylo až podezřele tajemné, všechno bylo docela jiné nežli v poledne. Skály byly najednou příliš vysoké a tmavé. Stíny se prodlužovaly, úniková ulička, kterou jsem přišel, se stále zužovala. Dostal jsem strach, napadlo mě, jestli tady není nějaký kouzelník, který mě svými mohutnými chapadly chce zajmout a odříznout od světa. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal až k soše sv. Františka. Tam jsem se teprve odvážil ohlédnout, jestli nějaký čert mě nepronásleduje. Ten strach byl tak veliký, že vícekrát jsem tam navečer sám již nepřišel.

Přišla zima se sněhem a mrazy, zemřel dědeček u Nosků. Šli jsme mu s maminkou na pohřeb. Mrzlo až praštělo a hudebníkům se utvořil v náhubku nástrojů led od vlhkého dechu, jak do nich foukali. Hudba pak byla falešná. To si ten dědeček, který si vždycky rád zazpíval, opravdu nezasloužil. Záblo mě na nohy i ruce. Jak jsme přišli domů, maminka zatopila. Plakal jsem, zašlo mně za nehty. Později, když mně již bylo docela příjemně, jsem se rozplakal znovu. Maminka říkala: „Snad ti ještě není zima, je tady krásné teplo.“ Plakal jsem dál a na omluvu jsem prohlásil: „Není mně zima, já brečím pro toho dědečka na hřbitově, je mu zima a zebe ho na nohy.“

Skály v lomu byly pod sněhem, nedalo se tam pracovat, všichni dělníci si museli najít novou práci. Frantík Čechů byl švec, na zimu se vrátil ke svému řemeslu – kopytu a verpánku. Ti ostatní si našli práci na silnici při vyhazování sněhu. Brzy ráno sedláci zapřáhli koně do pluhu, přes hlavu jim přetáhli chomouty s rolničkami, které při jízdě krásně cinkaly. Projeli celou vesnici, bez rolniček to nebyla žádná správná zima a hlavně Vánoce. Kde byly závěje a koně se přes ně nedostali, nastoupili na práci dělníci s lopatami. Tím vydělávali na živobytí pro sebe a hlavně pro svoje rodiny.

Ladislav Tauchman