Vzpomínka na dětství II

Vydání: Číslo 5/2013

Nastala doba, kdy se v tom dětském věku všechno najednou změní. Jednoho dne nás rodiče ustrojili do svátečního a vyšli jsme s tatínky směrem do školy, do první třídy. Bylo tady mnoho dětí s rodiči, řady lavic, před nimi stupínek, na stěně velká černá tabule i obraz prezidenta T. G. Masaryka. Za stolem seděl starší pán, pan řídící učitel Jan Hák. Vyvolával si chlapce a děvčata před katedru podle abecedy. Vzpomínám na jednoho spolužáka, který nesměle přistoupil na stupínek a pan řídící učitel řekl: „Jen pojď blíž a neostýchej se, Miloslave.“ Miloslav se zamračil a pravil téměř zlostně: „Já jsem Sláveček.“ Pan řídící na to zareagoval: „Mezi dětmi budeš Sláveček, ale tady ve škole budeš úředně Miloslav.“ Slávečkovi se to nelíbilo, ještě tak Miloušek, na to by přistoupil, ale Miloslav, to snad ten pán nemyslí vážně. Když se mu všichni přítomni začali smát, teprve ustoupil. My ostatní jsme neprotestovali, přece se s panem řídícím nebudeme hádat. Ostatně je to starý pán, tak zřejmě má pravdu. Bylo nás tam Slávečků a Slávinek většina, výjimkou byla děvčata jménem Marie, česky lidově Mařenky. Byla to poválečná doba, vlastenecká, kdy jména dětí byla převážně česká.

Na zpáteční cestě jsme navštívili babičku a dědečka na Kubikovsku. Později, když jsem šel ze školy, jsem se tam pokaždé zastavil. Někdy to zastavení trvalo i dvě hodiny, pak i do samého večera. Také jsem tam i přespal a nastala doba, kdy jsem se tam vlastně téměř nastálo přemístil. Měl jsem tady blíž do školy, děda mě učil číst i psát písmenka. Psal jsem krátké dopisy babičce i tetám, ale přečíst jsem to ještě neuměl, neuměl jsem ty písmenka spojit dohromady. Počty, ty jsem neměl rád. S počítáním jsem měl potíže, nebyl jsem nikdy vypočítavý. S tátou jsem se učil velmi nerad, vždycky u toho nadával a častoval mě pohlavky, neměl trpělivost a učit neuměl. S babičkou jsem se motal při práci na zahrádce, s dědou na poli, na louce i v chlévě, práce bylo všude dost. K večeru mě děda často posílal do hospody pro žitnou kořalku. To jsem již věděl, že strejci přijdou hrát mariáš a bez kořalky to hrát nešlo. Paní hostinská mě sledovala, jestli to po cestě neochutnávám. Ona mě totiž jedenkrát při činu přistihla. Když strejce hra omrzela, odložili karty a debatovali. Vzpomínali na staré časy, na příhody z první světové války a také o jakési krizi u nás a hlavně v Německu. Němci zase prý chtějí válčit, protože tam je ta krize prý nejhorší. I když jsem těm řečem moc málo rozuměl, přece jsem to pozorně poslouchal. Bylo mně z toho vyprávění úzko, poznával jsem, že to v tom životě lidském není vůbec lehké. Prý v tom Německu prodávají dva druhy ryb, ty tlusté, to jsou ryby Göringovy a ryby Hitlerovy mají velkou hubu. Vzpomínám na jeden večer, když ti staří pánové odešli a mně vrtaly ty jejich řeči hlavou. Optal jsem se: „Dědo, ti Němci, o kterých jste tady mluvili, to jsou čerti?“ Babička, která nás poslouchala, se tomu smála, děda se smál a pak řekl: „Jo, máš pravdu.“ A zase se smál. Já jsem si to jinak představit nedovedl, nikdy jsem žádného Němce neviděl, lidé měli z Němců strach. Představoval jsem si je pohádkově – že mají rohy a na zadku kravský ocas, nejsou hodní, dělají války. Měl jsem z toho v hlavě zmatek, protože těch, co jsem považoval za čerty, bylo najednou nějak mnoho.

Ve druhé a třetí třídě nás učil pan učitel Frýba. Byl přísný a často používal ve své pedagogické praxi rákosku, především na nás zlobivé kluky. Také jsem od něho dostal na zadek, musel jsem se ohnout přes školní lavici, dvakrát mě švihnul rákoskou tak, až mi vytryskly slzy z očí. Nebyl jsem vzorný žák, především jsem nevynikal v hlavních předmětech. Chtěl jsem to napravit v přírodních vědách. Zjistilo se, že mám občas pod lavicí motýlí křídla, pak učitel mi učinil prohlídku a objevil moji motýlí sbírku, všude v tašce, mezi učením i v pérečníku. Takových výtečníků nás bylo víc a další taková sbírka se našla u mého nejlepšího kamaráda Vény Malicha. Olda Mečíř si přinesl do školy dokonce v kapse živou ještěrku. Když mě pan učitel z této mé vášně vyléčil, chytil jsem se houslí. Hrál jsem pilně etudy a se Zdeňkem Lánským, později s Pepíkem Martínkem houslová dueta. Věnovali jsme se ušlechtilejším zájmům.

V další třídě nás paní učitelka Votočková vedla především k vlastenectví, hlavně k české literatuře. Četli jsme spisy B. Němcové a A. Jiráska, především Staré pověsti české. Vyprávěla nám také své kulturní zážitky z představení Prodané nevěsty v Národním divadle.

V této době přijela také z Ameriky naše tetička. Nejdřív se zastavila v Německu, tam měla dvě dcery, byly to maminčiny sestřenice. Tehdy začátkem třicátých let, v době velké světové krize, odjelo mnoho Čechů i Slováků z vlasti do ciziny i za moře, také proto, že se v Itálii a Německu šířil fašismus. Když maminka rozbila deset vajíček na oběd, tetička se divila a říkala: „To Adélka má v Německu jen jedno vajíčko na oběd pro tři osoby.“ Taková tam byla bída. Ale tetička byla bohatá, měla mnoho peněz, miliony. Moc jsem se divil, když mi dala čokoládu, která stála čtyři miliony marek. Říkala: „Moc se nediv, v Německu je velká inflace.“ Já jsem z toho moudrý nebyl, žádnou inflaci jsem neznal, ani jsem nevěděl, co to je nebo kdo to je. Domníval jsem se, že je to zajisté nějaká bohatá paní v cizině. S tetičkou jsme byli velcí přátelé, chodili jsme spolu na houby a vodil jsem ji na svoje tajná místa, kde jsem je vždycky našel. Ji to velmi těšilo a říkala, že v Americe takové krásné houby nerostou. Potom je nakrájela na plátky, společně jsme je poskládali na prkno a sušili. Dělala to velmi ráda, připomínalo jí to mládí, kdy toto všechno dělaly se svojí maminkou. Ukrojila si chleba a pomalu ukusovala a babička jí říkala: „Proč si chleba nenamažeš máslem?“ A ona jí odpověděla, že tak dobrý chleba si máslem kazit nebude. „Víš ty, jaký chleba v Americe jíme? To by ti zajisté nechutnalo. Je to bez kůrky, nakrájené na kostky, zabalené ve staniolu a je to bez chuti. Kdyby to tak bylo možné, již kvůli chlebu bych tady zůstala.“ Ale možné to nebylo, zvykla si již na docela jiný způsob života, což bylo zřejmé již na fotografiích, které s sebou přivezla. Měla tam také svoji rodinu, kterou opustit nemohla, tady se již na stará kolena vracet nejde. Potom jsem poprosil tetičku, zdali by mi jeden milion marek nepůjčila, že jí to navečer určitě vrátím. Ona otevřela kabelku a milion marek mi dávala a optala se, zdali mi to stačí, nebo snad chci víc? Okamžitě jsem šel mezi kluky, abych se pochlubil, a řekl jsem jim: „Abyste věděli, takových milionů má moje tetička plnou tašku!“ A kluci se divili. Všechno jednou končí, také tetičce končila její dovolená. Sbalila si kufry, doprovodili jsme ji na nádraží, všichni jsme plakali a loučili se. Tetička slíbila, že ještě jedenkrát přijede, a to již bude opravdu naposled. Ale nepřijela. Za několik málo let nás Hitler vzal pod svoji „ochranu“ a tím to všechno skončilo.

Ladislav Tauchman