Vzpomínka na události před 75 lety

Vydání: Číslo 5/2013

V těchto podzimních týdnech si připomínáme 75. výročí mnichovského diktátu, který podpisem Mnichovské dohody 30. září 1938 znamenal ztrátu Sudet a následně konec Československé republiky. Při čtení článku ve Studeneckém zpravodaji číslo 4/2013 „Češi v Zálesní Lhotě v prvorepublikovém období (3. část)“ od Mgr. Ondřeje Vašaty se mi vybavilo vyprávění mého otce na tyto historicky zlomové události.

Vzpomínky mého otce na události roku 1938 byly již publikovány v knize Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě a lehce zmíněny ve Zpravodaji č. 4/2012. Přesto si myslím, že nová připomínka událostí nemůže být na škodu. Historické události je potřeba stále připomínat, aby nevymizely a uchovaly se. Jen ten člověk, který zná historii a osudy svého národa, může lépe porozumět přítomnosti a zároveň si vytváří předpoklad pro vědomé ovlivňování budoucnosti

V článku Ondřeje Vašaty je několikrát citováno jméno mého dědy Jana Kuříka jako jednoho ze zakládajících členů Národní jednoty severočeské. Děda, jako aktivní činovník tohoto spolku, nekompromisně prosazoval zájmy české menšiny v Zálesní Lhotě a výrazně se vymezoval proti německé většině. Článek končí poslední větou: „Dne 20. května 1934 byly namalovány velké hákové kříže na skalní stěně u Zálesní Lhoty, zatímco 1. května 1938 byl prapor se svastikou vyvěšen na trigonometrické věži nad Zálesní Lhotou.“

O tomto praporu je pojednáno i ve vzpomínkách mého otce:

V roce 1938 se celý národ připravoval na válku s Německem. Měli jsme moderně vyzbrojenou armádu a na hranicích se budovala betonová opevnění. Pro bezpečnost našeho státu byly uzavřeny mezinárodní dohody o vojenské pomoci mezi námi, Francií a Anglií. Ještě byla uzavřena tzv. „Malá dohoda“ mezi Rumunskem a Jugoslávií. Ta však byla vázána v případě pomoci Francie a Anglie. Situace se vyhrotila tak, že ve dnech 24.–26. září byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Naši vojáci okamžitě zaujímali pozice v pohraničním opevnění. I u nás nad naší chalupou „Na pískovně“ ve hromadě kamení obrostlé křovinami měli vojáci stan s polním telefonem připojeným na poštu. Jejich úkolem bylo pozorovat případné přelety německých letadel. Po večerech jsme s otcem a strýcem Plecháčem u nich sedávali a besedovali o současných událostech. Bylo to asi 2. října, kdy naši besedu přerušil polní telefon, který oznamoval tu hroznou zprávu. Byla uzavřena Mnichovská dohoda, na které jednali zástupci států Německa, Itálie, Anglie a Francie o nás, ale bez nás. Mezi signatáři jmenovaných států došlo k dohodě, že postoupíme pohraniční území obývané německým národem (Sudety) německé říši a tím budou němečtí obyvatelé osvobozeni od útlaku, který prý naše republika na nich provádí. Potom bylo z německé strany slíbeno, že už jiné požadavky mít nebudou a že tak bude zachován trvalý mír v Evropě. Po vyslechnutí této telefonické zprávy jsme všichni doslova zkameněli a otec, který měl nemocné srdce, se rozklepal a zhroutil se. Mluvil pak několik dní pomateně a my jsme se ho báli. Nebyl schopen nějaké činnosti, než se jeho stav zlepšil. Vojáci tímto dostali rozkaz svoje postavení na hranicích okamžitě opustit.

Na Horce stojí tři chalupy. Junkova a Plecháčova patřily do Bukoviny, ale Plecháčova stodola je už na katastru studeneckém. Naše chalupa bohužel stojí na katastru Zálesní Lhoty a ta jako německá obec připadla k německé říši. Tímto i my jsme se stali občany Německa. Němci byly tehdy neomezenými pány a hranice mezi Německem a naší republikou stanovili tak, jak jim to vyhovovalo. Protože v obcích Vidochov, Nedaříž a Borovnice žili převážně Němci, tyto obce zabrali a tím i nádraží na Horkách a silnici z Horek do Nové Paky. Tento zábor činil českým obyvatelům v tomto regionu velké potíže. Musela být proto zřízena vlaková zastávka v Levínské Olešnici. Na Jilemnicku bylo zabráno asi 21 českých obcí, aby mohli připojit do Sudet hlavní silnici vedoucí z Vrchlabí do Harrachova. 10. října 1938 došlo k oficiálnímu obsazení pohraničních území německou armádou. V tento den menší jednotka přijela i do Lhoty. My jsme stáli v lese nad Lhotou a pozorovali, co se tam bude dít. Jaké tam byly přípravy na tento jejich slavný den a co se pak odbývalo dál, dá se jen těžko popsat. Všechny domy byly vyzdobeny a ti největší fanatici měli velké portréty Hitlera a Henleina připevněny ze čtyř stran ke komínu. K tomu pak záplava vlajek s hákovým křížem. Na louce mezi kostelem a školou se shromáždili obyvatelé celé obce. Kdo byl nemocen, že nemohl chodit, byl tam dovezen na trakaři. Všichni řvali nacistická hesla tak silně, že se kopec otřásal jako při zemětřesení. Bylo hrozné vidět tak rozvášněný dav. Dostat se mezi ně jako nepřátelský Čech, byli by snad schopni člověka roztrhat. Mně bylo právě ten den 11 roků. Takovouto hrůzostrašnou oslavu svých narozenin jsem už bohudíky nikdy nezažil. Toto hrozné divadlo se mi však vrylo hluboko do paměti na celý život. Kdykoliv jsem chtěl o zážitcích z této doby později mluvit, vždy se mi rozklepal hlas a měl jsem slzy v očích.

Tatínek s námi na této hrozné podívané nebyl, protože se ještě úplně nevzpamatoval z toho prvního šoku. Ani jsme vše, co jsme viděli a slyšeli, doma nevyprávěli. Už v tomto roce na oslavách 1. máje vyvěsili henleinovci na triangulační věž na Strážníku prapor s hákovým křížem. Otec, když šel ráno na Špici do průvodu hrát, prapor uviděl, vylezl na věž a prapor strhnul. Byla to od něho veliká odvaha, neb mohli v lese hlídat a napadnout ho. O této věci se mluvilo a Němci mu slibovali pomstu a nejen za to. A teď, když jsme na vlastní oči viděli ve Lhotě to divadlo, byly obavy ještě větší. Otec jako zakládající člen Národní jednoty severočeské tuto českou menšinu ve Lhotě vedl, a proto s Němci neustále bojoval za práva českých občanů.

Nová, Němci vytyčená hranice, vedla pod Junkovou chalupou na „Mlejn“ přes „Pískovnu“ a dále cestou na Strážník. Ze začátku několik dní večer na této hranici hlídkovali s puškami v ruce myslivci z Bukoviny, aby nás ochránili před případným útokem. Tehdy přijela sestra Anežka z Mladé Boleslavi, která se dozvěděla, co se v pohraničí s Čechy děje, a chtěla nás odvést k nim do Boleslavi. Otec však prohlásil: „Já jsem vlastenec, hraničář, a proto budu tuto hranici hájit a nikam se nehnu, abych zbaběle před Němci utíkal.“ Maminka ho nechtěla samotného nechat, zvláště když nebyl ještě úplně zdráv. Zůstali jsme proto všichni, i když se žilo ve velikém strachu, zda se ve zdraví dočkáme rána. Ani s návštěvou školy to nebylo jednoduché. Ze začátku záboru hlídali velmi pečlivě na hranicích sudetští mladíci „ordneři“, kteří byli nejvíce zfanatizovaní a byli schopni všeho. Nastaly podzimní mlhy a tím se snížila viditelnost. Já vždy ráno čekal, až se pes uklidní, neb on velmi dobře slyšel, zda je někdo nablízku, a pak rychle utíkal přes pole k Junkovu stohu slámy, který stál na hranicích. Za ním už jsem byl v bezpečí v Čechách a stoh by neprostřelili. Když jsem se odpoledne vracel ze školy, ptal jsem se lidí pracujících na poli v blízkosti našeho baráku, zda se s rodiči zatím něco nestalo, jestli mohu jít bezpečně domů. Tyto moje útěky však dlouho netrvaly, asi dva týdny. Jednou odpoledne přišel tatínek do školy s tou hroznou zprávou, že z nařízení lhoteckého obecního úřadu musím, jako jejich občan, navštěvovat německou školu. Třídní učitel Schönbach při loučení se mnou měl slzy v očích, neb si dovedl představit, co mne čeká. Pan Flajšer, který byl Čech a ze Lhoty se také neodstěhoval, sousedil s naším polem, byl pověřen předat nám toto písemné nařízení. Přitom otce varoval, ať mě nikdo do školy nedoprovází, že by to Němce provokovalo a mohli by nás napadnout, že mají stále touhu po pomstě.

Šel jsem tedy sám a v mé hlavě jedenáctiletého chlapce se honily ty nejčernější myšlenky. Stále v očích bylo to hrůzné divadlo, které Lhoťáci předváděli toho 10. října. V takové náladě chodili asi odsouzenci pod šibenici. Škola stála na mírném svahu nad silnicí, vedlo k ní několik schodů. Pod školou na druhé straně byl obchod s potravinami. Zde jsem se zastavil a pozoroval dění před školou. U hlavního vchodu stáli učitelé. Žáci, kteří chodili kolem nich, zdravili zdviženou pravicí s nacistickým pozdravem: „Heil Hitler“. Toto bylo pro mne šokující. Právě to zapřičinila ta vyostřená doba ohrožení naší vlasti, že vlastenectví bylo v nás hluboko zakořeněno. A čím to nebezpečí bylo pro náš národ větší, tím více jsme naši vlast milovali. Armáda měla tehdy prioritní postavení, neb každý věřil, že nás ochrání. Bylo samozřejmostí, že každý kluk znal hodnosti a výzbroj vojáků. Prezident a státní symboly jako vlajka a hymna byly nám posvátnými. Při vztyčování státní vlajky a hraní hymny nám šly slzy do očí. Bolševizace našeho národa u většiny lidí tuto oddanost k vlasti silně potlačila. Vzhledem k tomu, co zde uvádím, jsem nemohl, už tenkráte jako kluk, zradit v sobě svoje češství. Prohlížel jsem si výlohu u obchodu a čekal, až bude první zvonění, kdy učitelé odcházejí do tříd, a pak utíkal po schodech do školy, abych nemusel zdravit nacistickým pozdravem. Zní to možná dnes neuvěřitelně, ale pozdravit pozdravem našeho největšího nepřítele bych v sobě nepřenesl. Učitelka ve třídě na mne mluvila jenom německy, já, i když trochu německy uměl, dělal jsem, že nerozumím a mluvil na ni česky. Tlumočníky mi byli žáci, kteří uměli řeči obě. Naštěstí mne spolužáci fyzicky nenapadali, ale posmívali se. Jak tehdy prohlašovali naši politici, že na územní požadavky Němcům nedáme ani milimetr půdy, pokřikovali na mne: „Dnes ani miliméto, zítra kilométo.“

Asi po třech týdnech mého působení v německé škole se stala neuvěřitelná a pro mě nikdy nezapomenutelná událost. Když jsem přišel tenkrát domů ze školy, stáli před naší chalupou němečtí a čeští důstojníci a několik civilistů, tzv. vztyčná komise, která měla za úkol vytyčit novou hranici kolem naší chalupy. Naše usedlost měla být vyňata ze Sudet a přiřazena k těm dvěma chalupám do Bukoviny. Maminka počastovala všechny třešňovým likérem a pivem, vše vlastní výroby. Protože bylo zrovna pondělí, tak zbyla i nějaká ta buchta od neděle. Když komise odešla, vypukla veliká oslava doprovázená „Horeckou kapelou“. Jak jsem předtím zažíval ty hrůzné tragédie, tato obrovská radost, že už nemusím chodit do nenáviděné německé školy, mi všechno vynahradila. Ve škole už na mne začali dělat nátlak, abych vstoupil do sportovní německé organizace „Turner“ a tím později do „Hitlerjugend“. To by bylo na mne už moc a psychicky bych to asi neunesl. Co se vlastně tehdy stalo. Ve Studenci v osadě Rovnáčov stála u hranic chalupa, kde její obyvatelé chtěli do Sudet. Došlo tedy k výměně za nás. Po určitém čase nechal otec, jako rodilý Studenečák, přepsat náš dům z Bukoviny do Studence pod číslem 359.

Politická situace se pro naši republiku vyvíjela nadále velmi nepříznivě. Okleštěna o pohraniční území, které připadlo k Německu, přišli jsme i o všechna opevnění, která nás měla chránit. Když nás škubali, tak se přidalo i Polsko a zabralo část Slezska. Pro útěchu se tehdy říkalo: „Malá, ale naše“. Všeobecně se vědělo, že konečná katastrofa nenechá na sebe dlouho čekat. Bez spojenců jsme byli vydáni napospas fašistickému Německu. Hned příští rok 15. března 1939 nás obsadila bez jediného výstřelu německá armáda. A byl vytvořen Protektorát Čechy a Morava.

Na tyto události, které otec ve svém dětství prožil, celý život vzpomínal a stále se k nim vracel. To vše ho zformovalo ve velkého vlastence a zůstal celý život věren svému rodnému místu, až do konce svého života.

Oldřich Kuřík ml. z Horky