Vánoce u Kuříků na Horce

Vydání: Číslo 6/2013

Jaroslav Vrchlický: Vánoce (Co život dal)

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvětla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
bůh úsměv v tvářích, v oknech světla,
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří –
ó Vánoce! Ó Vánoce!

Rok uplynul a máme tu opět ty lásky plné svátky vánoční, na které jsme se vždy těšili. Vzpomínáme a hodnotíme, co jsme udělali dobře, co špatně a co uděláme příští rok lépe. Čím je člověk starší, tím víc si váží každého dne, který prožívá se svými blízkými. Vánoční svátky zůstávají především dětem hluboko zapsány v podvědomí po celý život. A i kdyby ty krásné vánoční chvíle byly někde jinde, daleko bohatší a krásnější, přece ty naše dětské Vánoce (třeba i chudé) zůstávají v našich srdcích těmi nejkrásnějšími.

V dobách mého mládí se přípravy na Vánoce nekonaly celý advent, jak nás k tomu nutí současné sdělovací prostředky a hlavně reklama. Každý, kdo chodil do práce či doma tkalcoval anebo měl hospodářství, byl plně vytížen až do Štědrého dne. Jen zapálení betlémáci od podzimu vyřezávali nové figurky do svých betlémů a upravovali novou betlémskou krajinu. Asi čtrnáct dní před svátky se pekly zázvorky, aby se do Vánoc rozležely. Z toho důvodu je maminka dávala do plechové krabice od cikorky a ukládala je na nejvyšší polici v komoře, aby se do svátků nesnědly. Můj bratr Véna, který byl o sedm let starší, jednou tuto krabici v průběhu adventu vyjedl. Prasklo to v okamžiku, kdy se na svátky krabice sundala a ona byla prázdná až na několik drobečků. Samozřejmě, že z toho bylo předvánoční pozdvižení a řemen měl posvícení. V dalších letech maminka raději krabici zahrabávala na půdě do sena, aby byla méně dostupná. Nezbytné vánočky, ty se pekly asi tři dny před svátky, aby se také rozležely a všechno koření v nich obsažené se krásně pospojovalo a na jazyku krásně vyniklo.

U nás doma byl největší shon na Štědrý den. Maminka dokončovala hlavní úklid, vařilo se a případně ještě něco peklo. Kdyby se uklízelo dříve, mohlo by se to ještě umazat. Hlavně podlaha, která se drhnula rejžákem. Do toho všeho tatínek snesl z půdy betlém, což byla 1,5 metru dlouhá bedna skoro 1 metr vysoká s trvale instalovanou krajinou a betlémským městem. Nejdříve se musel venku omést smetákem, aby na něm nebyl prach, což se samozřejmě nikdy nedokázalo stoprocentně. Pak se v sednici postavil na židle a začal opravovat. Upravovalo se obarvení krajiny a nebeské oblohy pomocí barev rozmíchaných v mléce, přičemž barva sem tam ukápla i na podlahu. Po této úpravě se připevnil nad skleník ke stropu mezi dva trámy. Potom se do betlému stavěly figurky, aby se nezvracely a nepadaly, tak se do krajiny přilepovaly klihem. Kostní truhlářský klíh tatínek ohříval v takové vysoké kovové třínožce. Klíh při rozehřátí ve světnici pekelně zapáchal, zvláště když se trochu připálil. Také se podařilo při lepení panáků tuto vratkou trojnožku zvrátit a vylít klíh po skleníku a na omytou podlahu. Nakonec se do betléma instaloval mech, který krajinu krásně oživil. Mech se nahrabal do koše, ještě než napadl sníh, a uschoval v kůlně. Při vkládání do betléma se z něho na zem sypalo smetí, vylezl škvor či jiná havěť. Toto martyrium Štědrého dne se každoročně opakovalo, protože podkrkonošská chalupa na Vánoce bez betléma nemohla být. Maminka posílala tatínka i s betlémem ke všem čertům a on to samozřejmě těžce nesl.

Situace se ještě zhoršila, když se začal strojit stromeček. Ten se uřízl časně zrána v nedalekém lese. Do lesa, pokud byl sníh, se nikdy nešlo nejkratší cestou, aby se nedalo podle stop vyčíst, do které chalupy stromeček směřoval. Stromek se zasazoval do podstavce, který se otáčel. Na podstavci byla trubice, do které se stromeček nasazoval. Trubice, do které se stromeček usazoval, byla pravidelně utržena, jak se v loňském roce vytahoval. Naletování trubice bylo neodborné, a proto moc nedrželo. Nyní se před osazením musela opět přiletovat. V našich horeckých podmínkách, kde nebyl elektrický proud, se muselo pájedlo (kulma) dát rozehřát do kamen. Tím se mamince narušil oheň pro vaření, protože dvířka musela být otevřená. A tak maminka opět pronášela slova na tatínkovu hlavu, která nebyla pro tento sváteční den vhodná. Na stromku místo svíček jsme měli několik let malé petrolejové lampičky. To bylo dílo. Byla to skleněná bančička o průměru asi 2 cm, nahoře malý otvor se skleněnou trubičkou a v ní slabý knot z bavlněné nitě. Na spodku bančičky byl zataven kovový hrot (špendlík), kterým se měla lampička na větvičce přichytit. To však byl kámen úrazu. Do zaoblené větvičky zabodnout bodec bylo velmi problematické a muselo se to během vánoc mnohokrát opakovat. Protože otvor v lampičce byl velice malý, musely se nalévat venku, více petroleje teklo na zem, tak malý trychtýř nebyl. Při zapichování lampičky se často stalo, že se bodec po větvičce smekl a zapíchl do prstu, nebo se lampička ze slabého skla rozmáčkla a petrolej se vylil po zázvorkách na stromku a na stůl s ubrusem. Pochopitelně, že se takové počínání nesetkalo s pochopením. Kdyby se tyto přípravy prováděly dříve a ne na Štědrý den, bylo by méně zlosti. To však nešlo, neb stromek a betlém se musel podle tradice stavět až na Štědrý den, a proto se tento kolorit přípravy Vánoc odehrával opakovaně každý rok.

Když bylo vše hotovo a opětovně poklizeno, nálada všech se pomalu zklidňovala, zmírňovala a do sednice přicházela ta pravá pohoda láskyplných Vánoc. Venku se pomalu stmívalo, maminka chystala slavnostní večeři a my děti vybíhaly ven a hlídaly, kdy se na obloze objeví první hvězdička. Ten den jsme jako děti moc nejedly, držely jsme půst, abychom viděly večer zlaté prasátko. Oto více jsme se těšily na štědrovečerní večeři a nemohli jsme se jí dočkat. Ten večer i domácí zvířata dostala výrazně přilepšeno, aby věděla, že jsou Vánoce. Celodenní shon a blázinec, který se prolínal tímto dnem, vyzdvihl uklidnění před posvátným večerem. Pravé zklidnění nastalo s usednutím ke stolu. Štědrovečerní večeře byla chudá, skládala se z polévky tzv. „hladká Ančka“, rejžovník nebo kuba, následoval čaj a vánočka, sušené ovoce, ořechy, někdy i zázvorky. Při večeři jsme nikdo kromě maminky od stolu nevstávali, to by přineslo neštěstí.

Vždy před večeří dával tatínek pod každý talíř korunu, dle pověry, aby se nás peníze po celý rok držely. Po večeři jsme si děti peníze rozdělily a mohly ponechat. Vzpomínám, jak mě jednou jako malého bratr Václav vyhecoval, že budeme soutěžit, kdo posune talíř s polévkou více na kraj stolu, že dostane všechny peníze. Stále jsme pomalu postupně talíře posouvali a já jsem jako malý léčku neprohlédl, sázku jsem vyhrál, ale talíř s polévkou jsem měl v klíně na svátečním oděvu.

Po večeři se tatínek tajuplně zdvihl a odešel do vedlejší světničky, kde měl uskladněno textilní zboží, s kterým obchodoval. Každý v rodině obdržel ponožky, nebo rukavice či čepici, pro ženské punčochy. Takové množství dárků, jako se dostává dnes, tenkráte nebylo. Děti hračky dostávaly zřídka. Pamatuji se, že jednou bratr Stáňa, Václav a sestra Anežka dostali každý jednu vyřezanou dřevěnou figurku zvířete do betléma, jednalo se o koně, slona a velblouda. Ty figurky se umístily do betléma a máme je s betlémem dodnes. Na Horce bývalo vždy hodně sněhu a velké foukanice a už jako malé děti jsme jezdily na lyžích. Jednou měl Ježíšek pro mne uložené dřevěné sáňky. Před Vánocemi bylo mnoho sněhu, tatínek byl zrovna za obchodem, a tak mi je maminka dala předem, abych se mohl vozit. Pak je zas uložila a tatínek se po večeři divil, že jsem se tomu dárku málo obdivoval.

Po rozdělení dárků se celá rodina postavila k betlému, tatínek hrál na housle a všichni jsme zpívali koledy. Za námi se po natažení hodinového strojku otáčel rozsvícený vánoční stromeček, který po stěnách ztemnělé světnice vytvářel ubíhající tajuplné obrazy. Jedna koleda střídala druhou, tatínek byl jejich sběratel a sám některé upravoval. Na toto naše dlouhé zpívání vždy vzpomínal švagr Vilda Drahý, který chodil za sestrou Anežkou. Přišel za ní po večeři a my zpívali, on nechtěl rušit, tak stál pod okny a čekal, až dozpíváme. Dočkati se nemohl, div nezmrzl.

Kolem desáté večer k nám přišli na návštěvu strýc Plecháč s rodinou. Před půlnocí jsme všichni společně scházeli z Horky do Studence do kostela na půlnoční. Tatínek hrál na kůru na lesní roh. Po skončení mše jsme všichni promrzlí kráčeli zasněženou krajinou zpátky na kopec. Co chvíli jsme se zastavovali a poslouchali, jak se nese nočním tichem koleda Tichá noc a pastýřské troubení. To z věže kostela všem rozcházejícím se lidem hrál tatínek na lesní roh s kapelníkem Tomášem, který hrál na trumpetu.

Vždy na Štěpána jsme chodili navštěvovat příbuzné do Studence. Začali jsme na dolením konci u strýce Josefa Kuříka a postupovali k hořenímu konci Studence. Všude se podával čaj a vánočka. Když už jsme navštívili pátou chalupu, byli jsme úplně přesyceni. Nebylo možné odmítnout, každá teta říkala: „Hochu, to musíš ochutnat moji vánočku,“ a ukrojila pořádně silný kus a k tomu půllitrák čaje. Tenkrát se vánočky pekly v peci či velkých troubách v kachlových kamnech. Taková vánočka byla dlouhá až ¾ metru. Když jsme se navečer vraceli na kopec, jen jsme se valili.

Pro nás školáky vánoční prázdniny vždy končily až po Třech králích, dřív se do školy nechodilo. Vzpomínám, jak jsem měl jednou se školou zkažené Vánoce. Poslední den a poslední hodinu před svátky se s námi se žáky loučil učitel Frýba. Popřál nám pěkné svátky a odcházel ze třídy na autobus. Ve dveřích řekl: „Na shledanou,“ já v takové rozradostněné mysli za ním křikl: „Ahoj.“ Učitel se vrátil a zjišťoval, kdo to byl, holky to samozřejmě řekly. Protože neměl čas nějak mě trestat, řekl: „Po svátcích to dořešíme,“ a odešel. Já jsem to samozřejmě doma neřekl, jen jsem na to musel myslet. Když jsme šli po Vánocích do školy, doma se divili, že si beru na sebe takové staré silné kožené kalhoty, které jsem nikdy dobrovolně nechtěl nosit. Já jsem tvrdil, že dnes je taková velká zima, ale ve skutečnosti to měla být ochrana před tím, co mne ve škole mělo čekat. Za našich časů rákoska či ukazovátko byly jedny z nejlepších a nejúčinnějších výchovných prostředků. Postěžovat si doma, to by člověk dostal ještě od rodičů. Ve škole se ale už nic nedělo, buď na to učitel zapomněl, nebo velkoryse přešel.

Ať jsme staří nebo mladí, o Vánocích se znovu stáváme dětmi. V našich myslích prožíváme to nezapomenutelné kouzlo Vánoc, kdy jsme byli šťastni u svých rodičů a se svými sourozenci. Nebylo tolik dárků, ani stůl štědrovečerní nebyl tak bohatě prostřen jako dnes, ale pro nás to byly a budou ty nejkrásnější Vánoce. Byli jsme mladí a žili v lásce a svornosti. Zapomínáme na stáří a v záři vánočního stromku rozbalíme dárky a radujeme se z nich. Vždy si ale vzpomeneme na všechny naše drahé, které už mezi námi nejsou. Jako my dnes, budou i naše děti a jejich děti také jednou vzpomínat, jaké to bylo tenkrát doma o Vánocích. Proto jim musíme udělat Vánoce co nejkrásnější. Ať vánoční pohoda a vzájemná láska není jen o vánočním čase, ale ať vydrží po celý rok.

dle zápisků a vzpomínek svého otce na Vánoce napsal
Oldřich Kuřík ml. z Horky