Vzpomínky na peníze

Vydání: Číslo 1/2014

Peníze nejsou všechno, když jsou úplně všechno, nejsou nic

V 30. letech, kdy jsem se ocitnul na Kubikovsku, byl jsem najednou docela v jiném prostředí. Bylo zde několik řemeslníků i obchodníků s textilem, nedaleko byl obchod se smíšeným zbožím. Tam mě babička posílala pro kvasnice nebo polévkové koření a já jsem poznával cenu peněz.

Také tady bylo daleko víc dětí, hlavně kluků, většinou starších než já. Vmísil jsem se mezi ně a chtěl jsem si s nimi hrát. Na návsi stál velký jasan, kde se scházeli. Tady mě postavili a zavázali oči kapesníkem. Počítal jsem do třiceti. Kluci se zatím schovali a já je měl hledat. Nikoho jsem nenašel, všichni se rozutekli. Jisté bylo, že mě oklamali a hrát si se mnou nechtěli, byl jsem pro ně malý prcek. Smutně jsem nastoupil cestu k domovu. Druhý den jsem na louce uviděl pasoucího se beránka s ovečkou. Opodál postávali všichni ti kluci, co mě tak vypekli. K mému překvapení volali, abych přišel k nim, což jsem s radostí učinil. Udělal jsem sotva pár kroků a bác – byl jsem na zemi. Beranovi jsem se patrně nelíbil, porazil mě. Pokusil jsem se vstát, ale ani jsem se pořádně nevztyčil a znovu jsem líbal zem. Ten zlomyslný beran si usmyslel, že mě odtamtud odejít nenechá. Ti kluci z toho měli velikou radost. Naštěstí byl nablízku jeden hodný pán, vzal do ruky klacek a to zlé zvíře odehnal. Později mě ti kluci vzali přece jen mezi sebe. Byli v kostele u zpovědi, protože většina z nich byli věřící, panu faráři na sebe prozradili všechny nepravosti, kterých se dopustili, a skutečně se polepšili, alespoň na krátký čas. Vždyť to byli kluci – všichni jsme byli stejní rošťáci!

Jednou večer přišel k prarodičům slušný, pečlivě nastrojený pán, ve vestě měl malou kapsičku, kde měl zastrčeny hodinky (cibule). Vlasy měl ostříhané na krátko, pod nosem knír, jak to bylo tehdy u starých pánů běžné. Zapůsobil na mě příjemným dojmem. Z aktovky vyndal knihu a v té měl nastříhané pásky, na nichž bylo natištěno množství čísel. Nasadil si na nos cvikr, pásku odtrhl a dal ji dědovi. Děda mu dal peníze. Když ten elegantní pán odešel, optal jsem se: „Dědo, to byl pan prezident?“ Děda se usmál a řekl: „Není to prezident, má sice podobné vousy a cvikr, což tě asi zmýlilo. Je to pan Karásek, který vybírá peníze za elektriku.“ Tedy ten pan Karásek, pomyslel jsem si, je určitě ministr financí, když vybírá od lidí peníze. Pro nás děti byl svět maličký, obsahoval jen ta místa a lidi, které jsme znaly. To ostatní bylo tajemné, záhadné a dosud neobjevené.

Od starších kamarádů jsem pochytil mnoho nových zálib. Založil jsem si sbírku poštovních známek. Záhy jsem však zjistil, že lidé nejraději sbírají peníze, protože za ně se dá pořídit všechno – čokoláda, bonbony i tlačenka. Děda si za ně kupoval kořalku a cigarety. Když hráli se sousedem Serafinem mariáš, popíjeli přitom žitnou a kouřili. Když jsem je upozornil v tom oblaku kouře, že mně to vadí, pálí mě oči a dusí mě to, děda, i když byl hodný, se rozhněval. Takové řeči neměl rád. Babička také říkala, že je to všechno jenom pro zlost – cigarety, kořalka a hlavně ty karty. I když hráli jenom o halíře. Pana Mejsnara, řezníka a hospodského, to stálo život. Prohrál v kartách velké peníze a ze zoufalství spáchal sebevraždu. Na pohřeb mu přišlo mnoho řezníků ve stejnokrojích, na ramenou nesli velké sekery, které se na slunku leskly jako zrcadla. Paní Mejsnarové přijela na výpomoc s výchovou tří dětí a také do obchodu její sestra z Prahy. Zvýšila ceny všech masných výrobků. Lidé v této době její jméno neznali, a tak jí začali říkat Drahomíra. V této době se celá naše rodina přestěhovala na Kubikovsko. Žili jsme konečně všichni pospolu v docela malé světničce, jako většina lidí ve Studenci. Měli jsme tady kuchyň, ložnici, obývák i pracovnu, všechno pohromadě v jediné světničce. V síni stály dřevěné necky, které sloužily za prádelnu i koupelnu.

Skamarádil jsem se s Emilkem Mejsnarovým. Měli jsme společné zájmy. Sbírali jsme známky a chodili jsme na houby. Emilek se mi svěřil, že má doma průšvih – dostal výprask. Jeho maminka měla v místnosti v prvním poschodí uskladněnou kopu vajec. Emilek se díval z okna. Pod okny se krčila malá chaloupka paní Hanzlíkové s černou, čerstvě asfaltem natřenou střechou. Tu dostal čistě klukovský nápad, že by to nebyl špatný terč. Těmi vajíčky se tam strefoval, až byla střecha celá strakatá. Pak následoval krutý trest a domácí vězení. Protože to Emilek chtěl odčinit a mamince škodu zaplatit, přemýšlel a přišel se ke mně poradit, jak vydělat peníze. Zalezli jsme na půdu a dohadovali se, co podnikneme. Tehdy chodilo po vsi hodně obchodníčků, prodávali všelijaké drobné zboží. Také chodili Slováci s kvedlačkami a vařečkami i pastmi na myši. My jsme na prodej nic neměli. Usnesli jsme se, že budeme chodit po chalupách zpívat, jak to činili někteří chudí lidé v této těžké době. Přišli jsme k sousedům a přede dveřmi začali zpívat: „Dětičky, jděte již spát, táta váš musí jít hrát, práci nám nedá fabrika, uživí nás harmonika…“ Tu se otevřely dveře, vyšla paní Pavlíčková a my jsme utekli.

Jednou k nám přišel mladý, asi sedmnáctiletý Slováček s krosnou na prsou, plnou všelijakých drobností, které nabízel ke koupi. Maminka mu řekla, že nic nepotřebujeme, neboť jsme již dostatečně zásobeni. Zarmoucený Slováček se otočil a odešel. Díval jsem se za ním z okna, jak odchází, a spatřil jsem, kterak vytáhl kapesník z kapsy a utíral si oči. Řekl jsem mamince: „Ten chlapec stojí před naší chalupou a pláče.“ Maminka mě poslala za ním, abych mu vyřídil, že se má vrátit. Tak se stalo, vrátil se. Pomohla mu ten jeho obchůdek, co nosil na kšandách, sundat. Posadila ho na židli ke stolu a na talíř mu nalila bramboračku, kterou snědl opravdu s chutí. Nakladla mu na talíř ještě chlupačky se zelím. Slováček byl šťastný a říkal, že je z Oravy, že je tam veliká bída s nouzí. Již dva dny pořádně nejedl kromě kousku chleba, který někde dostal. Vyspal se u sedláka ve stodole na seně. Takový byl někdy krušný život lidí za našich mladých let.

Byli také lidé bohatí. Vedle nás bydlel pan Kudr, říkali mu Bosňák, člověk opravdu zvláštní, všeobecně známý jako podnikavý obchodník. Věděl předem, jak si něco obstarat, co se na tom dá vydělat, v hlavě měl jenom ty peníze. I v této době krize dokázal vydělávat, neboť měl velmi tvrdé lokty. Domácí tkalce, kteří pro něho pracovali, doslova dřel z kůže. Choval se víc než skromně – měl jediné sváteční šaty, které oblékal, když jel za obchodem. Šaty měl v jediné rozkládací skříni, která již několik let neměla dveře. Ty použil jako přehrazení slepicím, aby mu nelezly do světnice. Potřeby pro domácnost i hospodářství většinou neměl, nebo byly v zoufalém stavu. Chodil si je půjčovat k dobrým sousedům. Potom je sice vrátil, ale byly již v takovém stavu, že se nedaly použít. Na čistotu také nedbal. Choval se jako Harpagon, přitom byl jeden z nejbohatších lidí ve Studenci. Na jídlo si ale potrpěl. K obědu muselo být maso, po obědě dostal chuť na kávu. Mlýnek na kávu neměli, poslal pro něj manželku k sousedům. Potom se spokojeně procházel dokola po světnici a zpíval: „Služka jsi, pouhá přec, divná by to byla věc…“, zatímco jeho manželka myla nádobí a uklízela. Patrně to zpíval pro ni, znal to z rozhlasu. Rádio koupil jako jeden z prvních ve vesnici. I když byl skoupý na halíř, rádio si pořídil, zajímaly jej především zprávy politické, burzovní i povětrnostní. Po vesnici chodil také obchodník, který nabízel knihy. Lidé byli chudí, knihy si půjčovali v obecní knihovně, na takový přepych peníze nebyly. Když měl někdo knihu, většinou to byla stará Bible po dědečkovi, někdy ještě psaná švabachem. Lidi toho pána poslali k Bosňákovi – ten je bohatý, ať to zkusí u něj. Tedy přišel ke Kudrům, otevřel kufr, vyložil několik knih na stůl a pravil: „Vy jste zajisté náročný čtenář a milovník knih, tady mám pro vás Palackého dějiny národa českého.“ Bosňák sáhl do kapsy, vylovil klíč od stolu, který nosil stále u sebe, odemkl a vysunul zásuvku. Chudý obchodník vyvalil oči na spoustu bankovek – červených padesátikorun, zelených stokorun i modrých tisícovek. Bosňák prohlásil: „Toto jsou dějiny národa!“ Šuflík zastrčil, zamkl, ale žádnou knihu nekoupil. Pro něho měla cenu jedině knížka spořitelní, jinou nepotřeboval.

Ladislav Tauchman