Pozvánka do knihovny

Vydání: Číslo 2/2014

(a to nejen do koutku poezie)

Tolikrát jsem si hrával se slovy,
když psal jsem o smrti.
Papíru už jsem popsal dost,
teď ji mám za dveřmi.
A zaklínám svou noc, která se přibližuje.

(úryvek z básně Jaroslava Seiferta)

Ono k těmto slovům, a k jejich síle – lze jen mlčet.

V respektu.

A možná být stále tišší a tišší tak, jak se ta chvíle víc a víc přibližuje…

Napadlo mne, že mnohé z toho, co teď prožívám, je způsobeno tím, že neumím stárnout – pokud bych nechtěla tolik, možná bych necítila po tom chtěném prázdnotu?

Nejen teď, ale v průběhu celého života si čas od času kladu mimo jiné i otázku:

Co chtít?

Zda chtít?

A kolik chtít… od koho?

Rozhodnout se mohu o svém dávání, ale mohu chtít?

Když přijdu na nějakou tu křižovatku svého života, říkávám si, že se budu zaměřovat na to, co mám, a ne na to, co nemám – pomáhá to obnovovat ve mě pravdivý postoj znovu vyřčeného ANO!

Ale naše vztahy jsou tak rozmanité!

Není jen ten nejdůležitější, jsou i takové, které nám byly položeny do cesty z různých důvodů – pro život náš, i život těch, které na té cestě potkáváme, a se kterými do těch vztahů vstupujeme.

A já říkám: Díky!

A někdy říkám: Lásko, mně ubývá sil.

Ale KDO z nás to někdy neříká, že? :o)

………

Lásko

Má písni pravdivá
moci tě vyzpívat do konce
životem…
Všichni jsme kapky
pro žízeň země
Však ještě před tím
každý z nás vláhou
pro něčí lásku
A jestli není to všechno –
Já věřím že je to dost

(Markéta Procházková)

Předjaří – nový začátek

ano
je důležité cítit se milovaná
pro mne však důležitější je
neztratit schopnost milovat…
Spoutaná prostorem
Drcená časem
Připadám si jak puklinami prokvetlá váza
jediné ťuknutí a rozpadnu se na milion střípků
Jak strom
jehož kořeny drží torzo trčící nad zemí
poslední bouří bleskem zničené
Jak kus skály
kterou rozdrtila kapka vody padající s neochvějnou pravidelností
a nemilosrdnou jistotou příštího dopadu
jsem jen…
člověk
A ty víš…
Ty jsi prožil život člověka
Život to nejsou jen střepy, torza a v prach se proměňující skály
Život je naděje
že popraskaná váza udrží dost vláhy pro růži
že kořeny dávají život i zdánlivě mrtvému
že prach je součást půdy nové sklizně
Jistota
že po každé bouři vyjde znovu slunce
že spoutaní prostorem a časem
věříme v to, co nás přesahuje
ano
je důležité cítit se milovaná
pro mne však důležitější je
neztratit schopnost milovat…

(TaLu)