Vzpomínky velikonoční

Vydání: Číslo 2/2014

Na obecné škole nás učil náboženství náš velmi oblíbený pan farář Josef Žídek. Uměl velmi zajímavě vykládat příběhy ze Starého i Nového zákona, hodina s ním uběhla jako voda. Ta biblická stará historie nás velice zajímala a na hodinu náboženství jsme se velice těšili. Poslouchali jsme příběhy o Mojžíšovi, Abrahamovi, Šalamounovi, Josefovi a jeho bratřích, Ester či Salome. O starých národech středního východu, Egypťanech, Izraelcích, Babyloňanech i Féničanech. Některé ty příběhy si pamatuji do dnešních časů. Do kostela jsem také chodil rád, hlavně na velké svátky – hráli tam hudebníci, zpívali zpěváci, všechno bylo slavnostní.

Jen o Vánocích na půlnoční mši se mi z vyhřáté postele nechtělo. Jedenkrát na Štědrý večer dostali jsme se sestrou dárky, většinou ponožky nebo rukavice, vždycky jsem dostal panáka do betléma. Potom jsme šťastně vlezli do postele a spokojeně usnuli. Najednou, když se mi tak krásně spalo, zdál se mi sen o Ježíškovi, který mi přivedl až k posteli krásného poníka – přesně takového, jakého jsem viděl v cirkuse a jaký se mi vždycky líbil a vždycky jsem si ho přál. Zrovna jsem ho hladil a krmil tím nejlepším senem, když mě táta vzbudil a rozkázal, že mám vstát, ustrojit se a hajdy do kostela na půlnoční. To se mi tedy opravdu nechtělo. Začal jsem ho přesvědčovat, jak je to nezdravé budit děti takto pozdě v noci a hnát je do mrazivého počasí. Doufal jsem, že se táta nade mnou smiluje a nechá mě spát, to jsem se ale velmi mýlil. Táta odhrnul peřinu a v ruce držel řemen. To bylo znamení, že s ním nebudou žádné rozumné řeči. Raději jsem vstal, poslušně se ustrojil a šli jsme spolu na půlnoční mši. V kostele jsme se rozdělili, zařadil jsem se do skupiny stejně starých kluků. Zaposlouchal jsem se do krásné vánoční hudby a na všechny své klukovské starosti jsem zapomněl. Na velkou neděli se šlo znovu do kostela, to jsem šel již naprosto dobrovolně, rodiče se musí poslouchat, neboť mají vždycky pravdu.

Uběhl čas, sníh roztál, přišlo jaro a s ním také Velikonoce. Nastal velký úklid. Všechny matrace i šaty ze skříní se vynesly ven na sluníčko, plácačkou se vyprášil veškerý prach, maminka vydrhla podlahu, upekla mazanec a krásné jarní svátky mohly začít. Vzkříšení a Boží hod velikonoční se ve Studenci tradičně velmi slavily. S kluky jsme si na návsi hráli a zrovna jsme byli v nejlepším, když přišla moje sestra s rozkazem od táty, že mám okamžitě přijít domů, ustrojit se do svátečního a jít na Vzkříšení. I když proti této velkolepé církevní slavnosti naprosto nic nemám, naopak – vždy se mi to velmi líbilo, ale když jsme se tak krásně s kluky bavili, zrovna se mi nikam jít nechtělo. Prostě nenacházel jsem na to čas. Otálel jsem a rozvažoval. Kamarádi, kteří byli částečně také jinověrci, to s těmi svátky tak nějak nepřeháněli. Šlo jim hlavně o to, aby si volna dosyta užili. Našeptávali mi, abych nikam nechodil a nekazil partu. Mezitím, co jsem tak váhal a rozvažoval, přišel táta zase s řemenem a pak ať někdo říká, že se historie neopakuje. Ohnul mě přes koleno a před těmi kluky mě vyplatil. Přišli jsme domů, naházel moje sváteční šaty, košili i kravatu na postel, všechno jsem na sebe v rychlosti navlékl a šel jsem docela sám nazlobený a uražený. V kostele již probíhala slavnostní mše. Po mši se šlo v průvodu s procesím kolem kostela i zámeckým parkem. Za námi malými kluky šli starší výrostkové a někteří z nich si povšimli, že mám špatně uvázanou kravatu, která mi částečně povylezla zpod límečku. Ti darebáci to okamžitě postřehli a udělali mi z kravaty obojek a vodili mě jako kozu. Hrdinně jsem se bránil proti přesile. Pan Karásek, folbátr, měl nad námi dohled a zpozoroval, že tam mezi námi kluky je nějaký rušivý pohyb, který kazí církevní slavnost. Jak mě uviděl s tou uvolněnou kravatou, přišel a dal mi pohlavek k velké radosti všech těch kluků. Nechápal jsem, proč pohlavkuje právě mě? Nikomu jsem nic neudělal a přišel jsem k tomu úderu naprosto nevinně. Po příchodu domů jsem si postěžoval mamince a všechno jí vypověděl. Maminka se na mě podívala, a když uviděla tu uvolněnou kravatu, dala se do smíchu. Tu jsem se rozhněval a prohlásil, že již do kostela chodit nebudu, protože tam chodí samí zlí kluci. Ale to jsem se hluboce mýlil. Druhý den na Boží hod velikonoční jsem šel poslušně s tátou do kostela. Dělal mi ochranu, ale i dozor, abych neutekl.

Přes to všechno jsem byl tehdy velmi zbožný žáček. S jednou babičkou jsem chodil v neděli dopoledne na mši katolickou a s druhou babičkou odpoledne na mši čs. husitskou. Obě babičky tak pečovaly o moji duši, a i když jsem nebyl nijak výjimečně hodný chlapeček, byla naděje, že se přece jenom jednou dostanu do nebe. Také pečovaly o to, abych byl tolerantní k lidem jiné víry, ať měli ve znaku kříž nebo kalich. Důležité pro ně bylo, zdali se lidé chovají skutečně křesťansky. Slýchal jsem o takových lidech, kteří předem věděli, že páchají zlo, hřích či nepravost, ale zavčas se modlili, aby jim bylo odpuštěno. Vojáci, celý regiment, klekli na kolena při sloužené mši před útokem, kde nešlo o nic jiného nežli o vraždění. Za vítězství v boji dostávali vyznamenání v podobě válečných křížů, což mi připadalo v té mé dětské duši obzvlášť podivné. I na svých zbraních, tancích, obrněných vozech a letadlech měli kříže.

V těchto časech velikonočních svátků v době pašijí, o kterých nám pan farář velmi obšírně vykládal, se mi v noci ve snu neustále ten příběh vracel. Seděl jsem nad knihou a klímal, oční víčka se mi přivírala, a tu jsem se ocitl před soudem Piláta Pontského. Velekněz Kaifáš mě obžaloval, že jsem zneuctil chrám svojí kravatou, nějakým hadrem či onucí, kterou jsem měl ovázanou kolem krku a budil tím pohoršení starších žáků. Všichni tito výrostci byli v soudní síni a svědčili proti mně. Nestačilo jim, že mi ubližovali, hanobili mě a podle se ke mně zachovali, ještě vykřikovali: „Ukřižuj! Ukřižuj!“ A nebylo to naprosto všechno. Objevil se tu také arcibiskup s mitrou na hlavě, právě ten, který odsoudil Jana Husa v Kostnici, a žádal pro mě trest upálením na hranici. Byl jsem naprosto zoufalý a zničený zlobou proti mně, skrze takovou maličkost. V této pro mě nejdramatičtější chvíli, kdy nade mnou visel Damoklův meč, přišel k soudu pan farář Žídek, aby se mě zastal a obhájil mě. Předstoupil před Piláta a jeho poradce a prosil: „Přeslavný soude! Tento malý hříšník někdy provede něco nekalého, což jest pravda, ale v jádru není zlý. Tohoto činu upřímně lituje, učinil to čistě jen ze své mladické nerozvážnosti, a proto prosím slavný soud o shovívavost, je ještě mladý, má ještě času dost na nápravu, bylo by škoda jeho život utratit mučednickou smrtí. My již nežijeme ve starověku nebo středověku, trestáme mírnějšími prostředky, nástroje na mučení již také nejsou. Navrhuji, aby se tento hříšník pomodlil u oltáře třikrát Otčenáš a třikrát Zdrávas a bude mu odpuštěno. V tomto okamžiku mě někdo zatahal za límeček u košile. Otevřel jsem oči. Byla to maminka a říkala: „Nespi, máš na stole mazanec a hrneček teplýho kafe. Jez! Ať ti to nevystydne.“

Ladislav Tauchman