Vzpomínky na rok 1938

Vydání: Číslo 3/2014

Rok 1938 byl pro náš národ velmi trpký, plný politického napětí i katastrof, vrcholila ekonomická krize. Německé obyvatelstvo v pohraničí projevovalo velikou nespokojenost, podporovanou nacisty ze sousedního Německa, s československou vládou, kladlo jí za vinu všechny nesnáze, kterým musela čelit. Jak všichni věděli, situace byla špatná v celé Evropě. Proto chtěli Němci pohraničí připojit k Říši, k vůdci Adolfu Hitlerovi, který jediný všechno vyřeší. Hitler napsal také knihu Mein Kampf, kterou pobláznil velkou část německého národa. Němci uspořádali u našich společných hranic velké vojenské manévry, došlo to tak daleko, že naše ministerstvo národní obrany se cítilo ohroženo a vyhlásilo v květnu 1938 částečnou mobilizaci. Mezi lidmi se stále více mluvilo o válce. Učitelé byli vlastenci, také nám žákům lásku k vlasti vštěpovali.

Toho roku naše třída postoupila do prvního ročníku měšťanské školy. Tehdy budova měšťanky ještě nestála, třídy byly rozmístěny po chalupách, každá třída jinde. Učitelé místo řádné přípravy na výuku využívali přestávku na přesun, někteří na kole, jiní pěšky. Naše třída byla u Bartoňů, na protější straně chodby měl pan Bartoň klempířskou dílnu, takže vyučování bylo s plechovým rámusem. Do třídy k nám přišlo také několik žáků německé národnosti ze Zálesní Lhoty. Zpočátku nebyly žádné potíže ani jsme nepociťovali nějaké rozdíly, všichni jsme pocházeli z chudých rodin, Češi i Němci. Byly jiné starosti, jak již bývá po prázdninách první dny ve škole.

Jednoho dne v hodině tělesné výchovy jsme pochodovali s panem učitelem Holcem po silnici směrem ke Špici. Na Strážníku vlál prapor s hakenkrajcem, který tam vztyčili nacisti. My jsme nadšeně zpívali do pochodu sokolské vlastenecké písně, tím jsme si posilovali národní sebevědomí, odvahu i naději. Ve škole jsme sbírali staré železo i peníze na obranu státu. Tři spolužáci Schormovi z nacistických rodin se posmívali této naší marné snaze, prý nás i celou tu naši armádu němečtí hasiči utlučou čepicemi. Do školy nosili propagační brožury s fotografiemi sudetoněmeckých sjezdů i význačných nacistů. Dokonce přinesli i dýky z oddílů Hitlerovy mládeže, které měli z Německa – chlubili se jimi a opatrovali je jako svátost. Doufali jsme, že snad dostanou rozum a všechno se spravedlivě urovná a vyřeší. Učitelé nás konejšili, že se nemáme čeho bát, máme dobré a spolehlivé spojence ve světě – ve Francii, v Rusku, v Anglii, dokonce i ve Spojených státech. Ti nedovolí, aby někdo porušil Versailleskou mírovou smlouvu. Pan učitel Knotek přinesl do třídy knihy s válečnou tématikou první světové války jako odstrašující příklad germánské agresivity. Mezi lidmi se stále více mluvilo o Malé i Velké dohodě, spojeneckých smlouvách se sousedními mírumilovnými státy, které nám v případě napadení okamžitě přispěchají na pomoc. A také o naší spolehlivé, dobře vycvičené armádě a mohutném opevnění v pohraničí.

Ve vesnici se objevovali stále častěji muži ve vojenských uniformách, jelikož byli povoláni do zbraně. Přišel k nám i strejda Toník v uniformě, odepnul opasek s bajonetem, pohodil jej na židli a pravil: „Jsme na pokraji války. Jen ať se Hitler odváží překročit svým vojskem naši státní hranici! Jsme připraveni bránit vlast. Naši vojáci v kasárnách se zdraví navzájem: Na shledanou u Brandenburské brány v Berlíně!“ Odhodlání se bránit bylo obrovské. Všechno však bylo jinak – k našemu velikému zklamání. Ti němečtí kluci ve třídě byli daleko víc znalí poměrů, byli jsme překvapeni, jak oni přesně věděli, jak se situace vyvine, a byli čím dál víc odvážnější a drzejší. Před hospodou u Višňáků zastavilo velmi poničené policejní auto, ze kterého vystoupili naši zranění policisté. Byli přepadeni v zatáčce na silnici v Zálesáku, kde při strmém stoupání na ně vyběhla početná skupina henleinovců a uvítala je sprškou kamenů. Ještě že měli podle tehdejších předpisů na hlavách přilby – ty byly v pohraničí nutně zapotřebí.

Ve třídě jsme měli velmi nadšeného nacistu Waltra Schorma. Když mu paní učitelka dala otázku z daného předmětu, drze se jí vysmál do očí a nahněvaně řekl: „Toto my se učit nebudeme, v říšskoněmeckém prostoru to nemáme zapotřebí.“ Učebnicí mrštil tak silně o hranu lavice, že z ní listy vypadly a poletovaly po třídě. Snažil se paní učitelku zesměšnit, což se mu před částí žáků také povedlo. Měl svoje vzory známých předních nacistů – Henleina, K. H. Franka a jim podobných. Byl rodem lepší rasy, Nordfolk, měl přece právo si to dovolit. Paní učitelku to velmi rozčílilo, nedalo se s tím však vůbec nic dělat. Ti kluci nacističtí měli z této scény nesmírnou legraci i uspokojení. Takovéto vyučování však nemělo žádný význam. A o to těm hitlerčíkům právě šlo. Morálka ve škole klesla na bod mrazu.

V této zoufalé politické atmosféře se v obci odhaloval pomník T. G. Masaryka za účasti mnoha významných hostí. Skončilo to nakonec zase špatně – jednoho mlhavého rána při naší cestě do školy jsme spatřili před sebou množství shromážděných lidí, kteří smutně pohlíželi na nedávno odhalený pomník. Byl pomalován dehtem. Takových provokací od našich německých spoluobčanů bylo mnohem víc. V jiných oblastech pohraničí bylo daleko hůř – několik Čechů přišlo o život.

Koncem září tohoto roku byla svolána konference do Mnichova. Sešly se tam delegace čtyř mocností – Anglie, Francie, Německa a Itálie, aby jednaly o uchování míru. Jak se ukázalo, mír měl být zachován na náš účet. O nás, bez nás, jak psaly noviny. Naši zástupci pozváni nebyli. Jediný český novinář, kterému byl povolen přístup, byl vykázán na chodbu, kde skromně vyčkával na konečný výsledek jednání. Někteří optimisté ještě doufali v zázrak, ti, kteří rozuměli politice, hlavně židé, balili kufry. Hlavní silnicí vedoucí přes Studenec projíždělo množství povozů tažených koňmi i kravičkami, někteří rodiče zapřáhli sami sebe do káry, na které vezli děti, nejnutnější nábytek a nádobí a ujížděli do vnitrozemí. Byl to velmi smutný pohled. Spojenci, na které se národ tolik spoléhal, zradili, pohraničí připadlo Německu. V novinách se objevila nová mapa okousaného Československa s nápisem Malá, ale naše.

Adolf Hitler si kladl ještě zásadní podmínku, že nesmí být nadále prezidentem Dr. Edvard Beneš. Tak se stalo, že národ volil prezidenta jiného, který by Říši lépe vyhovoval. Byla neděle, maminka se slzami v očích nás děti objala a říkala: „Děti, přijdou na národ velmi zlé časy, bude bída i národnostní útlak, na to se musíme připravit.“ Pak začala připravovat oběd, brambory s tvarohem. Do ruky mi dala škrabák a k práci mi pustila rádio, abych měl k té politice také něco kultury. Vysílali přímý přenos korunovační mše W. A. Mozarta k volbě našeho nového prezidenta Emila Háchy z chrámu sv. Víta. Škrabal jsem, ale ještě více se věnoval poslechu této krásné hudby. Při závěrečné části Agnus Dei jsem se tolik zaposlouchal, že jsem na všechno zlo, které nás obklopovalo, úplně zapomněl a zjistil jsem, že je pořád ještě něco hezkého na světě, pro co je možno žít. To byla především hudba, stal jsem se jejím věrným posluchačem a to mi bylo v následujících krušných válečných letech velkou posilou i potěšením.

Ladislav Tauchman