Vzpomínky na nelehké časy

Vydání: Číslo 5/2014

Koncem roku 1938 se mezinárodní situace – následkem propagandy a Hitlerových nenávistných projevů z nacistického rozhlasu proti Československu – natolik přiostřila, že občané německé národnosti v pohraničí počali Čechy obviňovat naprosto ze všeho špatného ve světě – všechno zavinili Češi. Zkrátka Němci s námi nechtěli žít společně. Prohráli první světovou válku, kterou sami vyprovokovali, chtěli válku novou, pro ně úspěšnější.

Naši němečtí spolužáci, povzbuzovaní zfanatizovanými rodiči i svými staršími přáteli, školu opouštěli, nejprve ti nasáklí nacismem a postupně i ti ostatní, rozumnější. Nakonec ze Zálesní Lhoty do školy nepřišel vůbec nikdo. Situace byla tak vypjatá, že naše vláda musela pod obrovským nátlakem v září 1938 české pohraničí odstoupit Německu s podporou západních států Anglie, Francie a Itálie i dalších sousedních států – Polska a Maďarska. Význační politici ze západu ujišťovali svět – a snad tomu i sami věřili, když obětovali naše pohraničí – že zachránili světový mír. Hitler slíbil, že již další územní požadavky ze strany Německa kladeny nebudou. Evropa byla fašistická, nacionalističtí fašisti vládli v Polsku, Maďarsku i v dalších evropských státech. Poláci po vzoru Německa bez ostychu okupovali Těšínsko a Maďaři jižní Slovensko. Slovensko se osamostatnilo, utvořilo si svůj fašistický stát a vstoupilo pod ochranu Říše zcela dobrovolně. Toto všechno bylo řízeno a podporováno Berlínem, podle starého osvědčeného rčení „Rozděl a panuj“ a platí to stále a také se to stále opakuje. Hitler se svými nacistickými poradci triumfovali a spřádali další politické pikle a nebezpečné plány.

Odpoledne po vyučování spolužáci, kteří bydleli v horní části Studence, nás pozvali, abychom se s nimi šli podívat na novou státní hranici, která byla vyznačena po mnichovské zradě v Rovnáčově mezi Lhotou a Studencem. Silnice u Jemelkových byla přehrazena závorou, opodál byla zcela nová dřevěná strážnice. Před ní stáli dva němečtí vojáci – ty jsem viděl tehdy vůbec poprvé v životě (za krátký čas jsme jich pak viděli více než dost). Hlavy měli pokryté přilbami jako za války, na ramenou měli zavěšené vojenské pušky. Budili v nás veliký respekt, raději jsme se od nich drželi v uctivé vzdálenosti. Postupně však ostych opadnul, když jsme zpozorovali, že se s námi snaží sblížit a navázat rozhovor. Nakonec – vždyť to jsou také lidi a za to, co se tehdy dělo, nemohli. Nebylo to snadné, my jsme německy mluvili poskromnu a oni česky neuměli mluvit vůbec. Řešili jsme to více méně posuňky rukou. Mezitím sem přišlo více zvědavých kluků. Ti vojáci naznačovali, že by si s námi rádi zahráli fotbal, zřejmě se tam na té opuštěné pláni nudili a byla jim dlouhá chvíle. Tu jeden kluk, který bydlel nedaleko, odběhl domů pro míč a věc byla vyřešena. Vložili jsme se do hry a byla i legrace. Vojáci odložili přilby, zbraně a všechno, co jim překáželo v pohybu, ani jsme k tomu nepotřebovali žádnou cizí řeč. Asi po hodině přátelského utkání se situace změnila. Od Lhoty se přiblížili ještě naši nedávní spolužáci, nyní již Herrenfolk nebo také Nordfolk, Walter a Josef Schormové a s nimi ještě silně nacionálně smýšlející Hamatzek a něco s těmi vojáky vyjednávali. K nám se však chovali povýšeně a před těmi vojáky dávali najevo, jak námi pohrdají. Vycítili jsme, že tam vlastně nemáme co pohledávat, a odešli jsme pryč. Později, během tří-čtyř let všichni tito henleinovští nadšenci odjeli bojovat na východní frontu. Nikdo z nich se nevrátil, všichni položili své mladé životy na válečném poli. Chtěli svá prsa ozdobit železnými kříži za statečnost, vysloužili si však kříže dřevěné nad svými hroby. My jsme se již na tuto hranici nevrátili – nastal zde docela jiný, německý (prušácký) pořádek – to znamenalo konec kamarádíčkování.

Přemístil jsem se jinam. Byl podzim, tedy houbařská sezona. Na houby jsem začal chodit na opačnou stranu, do Černého háje, tady jsem již chodil dříve se svým dědečkem a stále tady rostly houby. Bohužel velká část lesa také připadla k Německu, to znamenalo jít na houby do ciziny. Na přechod hranice bylo třeba mít povolení od německých úřadů, a to jsem neměl. Tajně jsem se vplížil přes hraniční čáru, nasbíral houby a ty potom propašoval do Česka. Stalo se mi na Nedařížsku, že jsem úspěšně přešel hranici státu na mýtince, kde jsem tušil, že něco najdu. Rozhrnul jsem větve smrčků a spatřil jsem úplně nový posvátný oltář z červeného pískovce, na přední straně byl vytesán nápis „Deutschland über alles“, nad nápisem se skvěl v kroužku hakenkrojc, po stranách oltáře mezi květinami byly lavičky, u jedné té lavičky byly opřeny vojenské pušky a na té druhé lavičce seděli dva němečtí vojáci a mezi nimi dívka v tyrolském obleku s tyrolským kloboučkem na hlavě. Všichni jsme se ulekli toho mého nenadálého vpádu, nejvíce vylekaný jsem byl já, něco takového jsem naprosto nečekal. Uvědomil jsem si nebezpečí – takových čtyřicet metrů v cizím státě, bez povolení, v nynějším posvátném háji tajemných Nibelungů, za soumraku starogermánských bohů a valkýr, které sem přilétly z vůdcova letního sídla Berchtesgadenu. Využil jsem momentu překvapení a urychleně jsem vyrazil zpátky do Čech. Utíkal jsem s přískoky skrýváním jako nezvaný vetřelec, očekávaje, že se po mně bude střílet. Nestalo se tak, šťastně jsem se dostal domů. Odneslo to jenom několik hříbků, ze kterých toho mnoho nezbylo.

Čas utíkal, napadal sníh. S ním přišly zimní sporty, především lyžování. Na všechny nepříjemnosti, které přinesly zimní zprávy, jsme se snažili zapomenout. Spokojili jsme se s tou naší zmenšenou republikou i s prezidentem Háchou. Nakonec – kdo se umí spokojit s málem, je vždycky spokojený. Byli jsme bohatší o zkušenost, že se nemáme spoléhat na spojence. Spojenci bývají často zrádní.

Přišel patnáctý březen 1939. Ráno mne probudil hlasitě puštěný rozhlas. Bylo to zvláštní – v naší rodině se takto časně rozhlas neposlouchal. Vysílání bylo také podivné – chmurná hudba jako na pohřbu a také smutné zprávy. Optal jsem se rodičů: „Co to má znamenat, snad není konec světa?“ Maminka plakala a táta nadával, proklínal Němce, Angličany i Francouze a tu jejich proradnost. Dozvěděl jsem se, že nás Němci okupují, to znamenalo, že naši zemi obsazují němečtí vojáci – jako se to již stalo vícekrát v historii národa. Prostě a jednoduše nás Hitler vzal pod svoji ochranu. Když jsme přišli do školy, všichni učitelé stáli na chodbě i s panem farářem, tvářili se velice smutně a debatovali o okupaci a německé agresivitě. Teprve po delší době se rozešli do tříd. Tuto hodinu jsme měli přírodovědu s panem učitelem Holcem, ale o přírodě jsme se neučili, probírala se spíše historie. Pan učitel byl vlastenec, postavil se před školní lavice a pravil: „Jak víte všichni, dnešním dnem končí samostatnost česká, okolní národy nás opustily, ještě se na náš účet obohatily o území, které nám ukradly, místo aby se s námi spojily proti společnému nepříteli. Žáci, učte se historii, historie se opakuje a dnešní den si pamatujte. Který národ nezná svoji historii, musí si ji zopakovat. Tím končím dnešní vyučování. Dohodli jsme se s pány učiteli, že dnešní vyučování rušíme. Uvidíme, jak bude dál.“

Stalo se, že prezident Dr. Emil Hácha dostal rozkaz z Německa, že musí okamžitě přiletět letadlem do Berlína a hlásit se u führera. Hácha rozkaz musel splnit. Bylo však velice nepříznivé počasí, let byl naprosto nemožný. Celou noc hustě sněžilo a sněžení neustávalo. Věděl, že tento rozkaz se splnit musí, proto se rozhodl, že pojede vlakem. Tušil, že tady je zrádná léčka – když letadlo ztroskotá a on zahyne, Hitler toho využije pro svůj cíl, odjel tedy vlakem. Ještě než opustil Čechy, na cestě ve vlaku obdržel zprávu, že německá vojska se již blíží ku Praze. Když přijel do Berlína, Hitler zuřil. Hácha nedodržel přesně stanovený čas, kdy měl vůdci předat poníženou prosbu o milosrdnou ochranu národa a přičlenění do Třetí říše německé. Takto mu ten jeho dobře promyšlený plán dědek i to počasí pokazili. Přes tuto ostudu před celým světem si z toho Hitler nic nedělal, ze svého úmyslu neslevil a předal Háchovi své ultimátum, které žádal okamžitě podepsat. Nesplní-li Hácha rozkaz, nechá Prahu bombardovat. Žádný jiný důvod pro tuto nestoudnou agresi neměl. Vítěze se nikdo neodváží ptát, jednal-li spravedlivě. Němci vyhrabali starý příběh sv. Václava. Český kníže byl donucen na nátlak německého panovníka (vyděrače) vyplácet ročně tři sta volů a tři sta hřiven stříbra, aby byl zachován mír. Naskytla se příležitost tuto tradici obnovit, nešlo však tentokrát o stříbro a několik volů, ale o naprosté područí. Po podepsání této hanebné smlouvy se mohl Hácha vrátit do Prahy. Za tuto potupnou cestu obdržel od nové protektorátní vlády, sestavené ze samých kolaborantů, Řád svatováclavské orlice a od věrných Čechů titul svatý Václav druhý. Není lehké být prezidentem malého národa českého.

Ladislav Tauchman