Vzpomínky na období protektorátu

Vydání: Číslo 1/2015

S přispěním cizích mocností se staly země Čech i Moravy součástí Třetí říše velkoněmecké. Tato říše, která se již rýsovala v hlavě Adolfa Hitlera, jeho nacistických nadšenců i generálů, měla obsáhnout celou Evropu, o kterou se chtěl rozdělit s italským fašistou Benitem Mussolinim. Plánovali obsadit ještě velikou část Asie (především Ruska) i Afriky. Hitler dostal ke svým padesátým narozeninám od nacistické strany NSDAP rezidenci v Obersalzbergu v bavorských Alpách, zvanou Orlí hnízdo. Zde snil o velké budoucnosti německého národa s hlavním městem světa Berlínem – viděl se již pánem nad ujařmenými národy, zajatými otroky i koncentračními tábory k jejich likvidaci. Nejdříve se potřeboval zbavit politických odpůrců, Židů s množstvím peněz, zlata a majetků, Slovanů – ti měli zase rozsáhlá území, po kterých Němci po celá staletí nesmírně toužili. Potřebovali si rozšířit svůj životní prostor (Lebensraum), což jim Hitler sliboval. Stačilo si pečlivě přečíst Hitlerovu knihu Mein Kampf a muselo být jasné, o co tady tomu malíři pohlednic z Vídně jde. Většina politiků ho měla zpočátku za pošetilce. Přitom jemu i celému jeho vojenskému aparátu šlo o to, jak najít dobře promyšlený důvod k vyprovokování války. Nejprve mělo být napadeno Československo. To bylo na obranu státu dobře připraveno, na hranicích byla zbudována mohutná opevnění, vojsko bylo odhodláno k obraně země. To v Berlíně věděli, ale také věděli, že národ Čechů a Slováků je nejednotný a nesvorný, jako to už bývá u Slovanů, a také vícenárodnostní, s početným obyvatelstvem německým. Na rozeštvání obyvatel byly v Německu zbudovány silné rozhlasové stanice a mohutné ministerstvo propagandy s dobře mluvícími prolhanými politiky a hlasateli, jako byl např. Josef Goebbels. Ti přesvědčovali svět o naprostém německém právu na sebeurčení, což se jim dokonale podařilo.

Co tím sebeurčením vlastně mysleli, se ukázalo tehdy, když se Hitler jednoho chmurného březnového rána objevil jako agresor se svým vojskem v Praze. Na potupu národa nacisti uspořádali velkolepou triumfální vojenskou přehlídku na Václavském náměstí. Přímý přenos jsme poslouchali se zaťatými pěstmi, bezmocně i se slzami v očích nad tou neslýchanou drzostí. Reportérem tohoto trapného přenosu byl tehdy oblíbený Dr. Franta Kocourek, bohužel tato reportáž byla jeho poslední – jeho odvážná slova o černé vráně, která přeletěla Václavské náměstí, se mu stala osudná. To si Němci pamatovali. Přijelo si pro něho gestapo, odvezli ho do koncentračního tábora Osvětim, odkud se již nevrátil. Ta černá vrána byla německá orlice (v Čechách se jí říkalo černá slepice), která způsobila mnoho zla i utrpení.

Okamžitě po obsazení Čech jednotkami wehrmachtu se podle rozkazu musely odstranit české nápisy, nahradily je dvojjazyčné německo-české, na úřadech, ústavech, institucích i obchodech. Následovala další nařízení s upozorněním „Neuposlechnutí se přísně trestá“, podepsán gauleiter generál Blaskowitz. Do rána byl pekař pan Kalenský Becker, řezník Štafl byl Fleischer, krejčí Ducháček byl Schneider, Kulhánkova hospoda Gasthaus a nemocnice v Jilemnici Krankenhaus. V obchodech s potravinami se kupovalo především na potravinové lístky, bez nich se nedostalo nic. Peníze ztrácely hodnotu, rozšířil se výměnný obchod – něco za něco. V této době jsme již žili v Protektorátě Böhmen und Mähren s protektorem von Neurathem. Nestačili jsme se z toho šoku vzpamatovat a měli jsme tu válku, Němci zaútočili na Polsko. Poláci říkali o německé armádě, že je to cirkus plechový, ale za měsíc se vzdali proti naprosté německé přesile. Válka pokračovala proti Francii a Anglii, Hitler vykřikoval svoje vítězné projevy do rozhlasu a všichni nacisti provolávali „Sieg Heil“. Když Němci vyřídili Francii a obsadili Norsko a Dánsko, začali úspěšně válčit společně s Itálií a jejím vůdcem Benitem Mussolinim na Balkáně. Pak provedli tažení, jaké Hitler už dávno plánoval: „Drang nach Osten“. V červnu 1941 napadl Sovětský svaz s pomocí dobrovolníků z celé Evropy, kteří ochotně vstupovali do německé armády, dokonce i do oddílů SS. Přepadali okolní mírumilovné státy bez vyhlášení války.

Od časného rána se ozývala v rozhlasu řízná hudba německých maršů, zdálo se, že nacisti mají válku již vyhranou. Protože vždy něco zlé je pro něco dobré, stalo se, že lidé se měli více rádi, sdružovali se, o politice se přestali hádat, jedině nadávali na okupanty. Chodili na fotbal, jiní do kostela, odpoledne do kina do Roztok, Jilemnice i do Staré Paky. Aby cesta lépe ubíhala, zpívali si pochodové písně. Ani se nevědělo, na jaký film se jde, někdy se natrefilo na český film, kterých se v této době točilo velmi málo. Byly to filmy vlastenecky laděné: Babička, Pantáta Bezoušek, Jan Cimbura, z vesnického prostředí doby obrozenecké, nebo úsměvné filmy s Jindřichem Plachtou nebo Vlastou Burianem. Když Němci vyhrávali válku na všech frontách, museli jsme přetrpět celý žurnál, kde jsme viděli film s jeho polními maršály, vysokými důstojníky wehrmachtu, záběry ze zákopů, leteckých soubojů i námořních bitev. Žurnál trval i celou hodinu, ale přijít až po něm nebylo možno, bylo nařízeno později nikoho nepustit. Filmy německé byly výpravné s vynikajícími umělci, ale propagující prušáctví a nacismus (film Mládí Fridricha Velikého, historický film Žid Süss). Když odcházel z takového kina zfanatizovaný výrostek z Hitlerjugend nebo přesvědčený nacista a potkal žida, pod dojmem takového štvavého filmu jej zbil. Nejvíce navštěvované byly filmy vídeňské, pohádkově naivní o císařovně Marii Terezii a jejím synovi Josefu II. Tyto filmy mě natolik ovlivnily, že když jsem ve chlévě kydal hnůj, přemýšlel jsem o své budoucnosti, proč jsem se raději nenarodil císařem. Císaři a papež mají jediní pravdu. Básnící a filozofové své pravdy hledají, ale nakonec zjistí, že je to velice tvrdý oříšek. Petrarca kdysi pravdu a spravedlnost hledal po celém světě, ale když se vrátil, přiznal, že je nenašel. Dante hledal dokonce v pekle, očistci i v ráji a shledal, že je to marnost, „Vanitas vanitatum et omnia vanitas“ (marnost nad marnost, všechno je marnost).

V této době válečné se žilo velmi kulturně, muzicírovalo se, avšak nejvíce lidí se věnovalo divadlu. U Višňáků se stále pilně zkoušelo. Jak jedno představení skončilo, rozdaly se nové úlohy a studovala se hra nová. Nadšenců bylo dost a na divadlo se všichni těšili, účinkující i diváci. Byli také pozváni umělci z Prahy, Felix le Breux (český herec s francouzskými předky) se svým divadlem, lidé byli zvědaví na divadlo se dvěma herci. Představení bylo vynikající. Také zde měl přednášku S. K. Zeman z pražského rozhlasu. Továrník pan Fejfar pozval do naší vesnice známou operní pěvkyni paní Marii Podvalovou z Národního divadla a pěvce Bořka Rujana, na klavír je doprovázel klavírista z rozhlasu. Hrál velmi živě a procítěně, celou svojí bytostí, a že byl otylý a měl tři brady, které se při hudbě chvěly podle rytmu, vyznělo to tak, jako kdyby akordy, které vyluzoval z nástroje, vycházely právě z jeho brady. Akordy zaburácely a pomalu se vytrácely do ztracena, pěvci zpívali národní písně a také árie z oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, které byly tehdy velmi oblíbené, neboť byly vlastenecké. Byl to pro vesnici velký kulturní zážitek.

Později zažil Studenec opravdovou senzaci: na pozvání přijel mistr šachu pan Opočenský, sehrál simultánku. Když to mělo úspěch, na další termín přijal pozvání tehdejší mistr světa v šachu Alexandr Alexandrovič Aljechin, který v této době žil v Praze. Zatímco Opočenského se podařilo v simultánce dvěma hráčům porazit, nad Aljechinem nezvítězil nikdo. Tito dva šachoví mistři tolik nadchli studenecké mariášníky pro tuto hru, že na nějaký čas karty odložili a věnovali svůj čas šachům. Když je nadšení opustilo, vrátili se ke kartám, jelikož šachy je hra velmi náročná.

U Višňáků slavili své úspěchy ochotníci se svým divadlem, jednota Orel hrála své divadelní hry u Kulhánků. Tady to bylo poněkud komplikované – v sále nacvičovali hru se zbožnou tématikou, hned za dveřmi byl nevěstinec. Vyřešilo se to jednoduše – dveře se uzamkly a každý zájemce si mohl jít za svou odlišnou kulturou jiným hlavním vchodem. V každé době, i v té, která není zrovna příznivá, se najde něco, co potěší. Kdo umí hledat, vždy najde. Třeba i v nějaké staré moudré knize.

Ladislav Tauchman