Než jsem tě poznala (Jojo Moyesová)

Vydání: Číslo 5/2015

Úvaha o knize popisující život, či o životě, jenž se stal inspirací k sepsání knihy.

Pozor, celá tato úvaha o knize je spoilerem!

Ještě ve mně zní poslední slova knihy, kterou jsem dočetla před malou chvílí.

Když jsem ji před pár dny otevřela a po několika stranách zjistila, jaká bude ústřední zápletka – málem jsem knihu odložila. Jsou totiž situace, které byť „jen“ popsané v knižním příběhu, ve mně vyvolávají emoce natolik silné a rezonující s mými vlastními myšlenkami a názory, že je velmi obtížné o tom i „jen číst“ a odhadovat, jak ten příběh pojme autor, který ho slovy vykresluje nám, čtenářům…

Bude ta kniha vyznívat pro, nebo proti?

Budou čtenáři po jejím dočtení pochybovat nad sebou a svými postoji, nebo budou v těch postojích utvrzeni?

Síla slova…

A eutanazie je tak radikálním tématem, že jsem se chvíli obávala číst dál, také proto, že jsem se opět, jak už to u mne často bývá, podívala na konec knihy. V běžném životě nelze nakouknout o kus dál, netušíme všechny následky našich rozhodnutí…

V knize to jde. Neříkám, že je to nějaký chvályhodný přístup, také ho nikomu nedoporučuji, ale já to tak dělávám.

Číst pak knihu ve znamení konce je jiné.

Číst knihu, a vědět, že na konci je smrt, přes všechnu snahu všech zúčastněných, je pro mne většinou spolehlivou zábranou knihu dočítat.

Tentokráte to bylo jinak.

Uvědomila jsem si, že ať už přečtu cokoli, nebude to mít vliv na můj postoj k dané problematice. A spisovatelka píše tak, že vtáhne čtenáře do života svých postav natolik, že i čtenář se stává součástí příběhu.

Tento způsob psaní je darem.

Dokázat takto psát je vlastně určitá moc – slova nás ovlivňují, ta slyšená, ta vyřčená i ta napsaná. A s mocí přichází zodpovědnost. A unést odpovědnost za své jednání je znakem dospělosti.

Myslím, že v tomto směru se autorka zachovala tak, jak by se autor podle mne asi chovat měl – popsala emotivní příběh jednoho života a životů s ním souvisejících tak, aby ona sama viditelně neovlivňovala.

Zůstal tam prostor na myšlenky a názory čtenáře – člověka, jenž je originálem.

Dovedu si představit, že čtenáři, již schvalují eutanazii, tam najdou dostatek prostoru, aby si svůj názor upevnili. Zároveň je tam stejný prostor pro ty, jež s eutanazií nesouhlasí.

Spisovatel – tvůrce slov.

Ne Stvořitel.

A to mne teď v této emotivní chvíli utěšuje, že ona to takto napsat dokázala.

Ať již ve skutečném životě prožíváme cokoli, zůstává svobodná vůle člověka, podle mne, největším darem.

Koho považujeme za dárce, je záležitostí víry či přesvědčení jednotlivce.

Tenkráte před několika dny, když jsem se rozhodovala, zda toto téma mám, či nemám otevřít a dočíst do konce, jsem si uvědomila, jak pro mne je vlastně eutanazie něčím – jak jen to nazvat – něčím hluboce nepřirozeným.

Ano, člověk má svobodnou vůli.

Ano, člověk má dokonce ve svém rozhodnutí možnost rozhodnout se proti životu, například proti své existenci.

Ale když vstoupím do místnosti, kde si před chvílí někdo podřezal žíly, chci doufat, že mojí první reakcí je myšlenka „jak mu zachráním život“?!

Když se dojdu nadýchat svěžího vzduchu na střechu hotelu v nějaké krásné světové metropoli a tam na římse bude někdo stát, připravený skočit, bude mou a troufám si tvrdit i reakcí téměř každého člověka, touha rozmluvit dotyčnému jeho záměr.

A pokud tato záchrana života nebude v lidech prvotní reakcí , tak si myslím, že se s námi lidmi stalo něco velmi špatného.

Sebevrah a jeho důvody – to rozebírat rozhodně nechci.

Ale sebevrah je ve svém zoufalství sám.

S blízkými, kteří umírají, chceme trávit čas, chceme jim být nablízku, pro jejich i naše dobro, a když nastane ta chvíle „věčného odchodu či odchodu na věčnost“ a máme ten dar žít dál, byť jsme svědky konce jednoho života, neseme v sobě tento koloběh života dál.

Dříve tomu tak bylo. Dědečkové, babičky a velmi často i děti umírali v kruhu rodiny. Moderní doba nám tuto součást života odebrala, ukryla ji někam za hradby zdí nemocnic, ústavů a oddělujících plent. A místo toho je nám nabízeno být s těmi, kdo se rozhodli pro eutanazii.

Silně jsem si uvědomila – jak je to postavené na hlavu. Stojíme vedle někoho, kdo se rozhodl zemřít, a sami podáváme vražednou zbraň!

Když jsem si prošla tímto zostřeným poznáním – knihu jsem dočetla. Já v ní našla mnohé své myšlenky, ale jak už bylo řečeno, myslím, že své myšlenky tam najdou i ti, co eutanazii schvalují.

Hlavní hrdina v jednom z posledních rozhovorů objasňuje své rozhodnutí tím, že jeho život v podobě, jakým ho žil, nevratně skončil. A on nemůže žít tím novým způsobem. Jeho situace je zřejmě nesrovnatelná s tím, co napíši dál.

Přesto – když dostanu cukrovku, změní se zásadně můj život, když oslepnu, skončí život v podobě, jaké ho znám dosud, když ohluchnu, bude součástí mého života bolestná izolace, když zestárnu, bude můj život obsahovat tolik omezení, že to bude rozhodně značně otravné.

A ano, zřejmě stále více i bolavé.

Ale kdysi, před lety, když jsem v bezesné noci uvažovala o důsledcích našich jednání v našem životě i v životech, jež nám byly poslány do cesty, se ve mně rozlil pokoj až skrze jednu větu, kterou jsem v sobě zaslechla – rozhodnout se pro život je vždy dobré!

A ve světle této věty bych chtěla nejen číst všechny knihy života, ale také žít svůj život se vším, co se stane jeho součástí.

Kéž bychom k tomu vždy našli dostatek sil!

Ludmila Tauchmanová