Vzpomínky na Reinharda Heydricha i na obecní chudé ve Studenci r. 1941

Vydání: Číslo 5/2015

Koncem září r. 1941 nastoupil své zvláštní poslání v Protektorátu Čechy a Morava generál policie SS Reinhard Heydrich, aby mezi Čechy konečně udělal pořádek. Nechtěli poslouchat a plnit rozkazy, které vůdce nařídil. Z Prahy se vysílaly tajné, pro říši nepřátelské zprávy do Anglie. Německá tajná služba je zachytila. Okamžitě po nástupu Reinharda Heydricha jako zastupujícího říšského protektora na Pražském hradě nastalo zatýkání, tvrdé výslechy a kruté tresty. V novinách se objevily sloupce jmen zatčených i popravených Čechů, byly zakázány všechny vlastenecké spolky, na rozhlasových přijímačích musely být přivěšeny cedule s nápisem: „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá tvrdou káznicí i trestem smrti.“ Přesto se poslouchalo. Můj malý bratranec si hrál venku na písku a vykřikoval: „Haló, haló, volá Londýn!“ – a po chvíli zase: „Hovoří Moskva!“. Příbuzní z toho byli naprosto zoufalí. Němci tehdy vedli vítězné tažení Evropou a byli velmi zlí. Nejhůř bylo po Hitlerově projevu v rozhlase, kdy chrlil hromy a blesky na všechny světové strany, mířil proti všem, kteří se nechtěli podřídit jeho nacistickému pořádku. Následovala přísná nařízení s důrazným vyhrožováním.

Za bývalé republiky bylo mnoho lidí nezaměstnaných, bez výdělku, lidé sháněli jakoukoli práci, aby si vydělali pár korun na chleba a uživili rodinu. Do práce jezdili na kole nebo chodili pěšky i několik kilometrů, někteří nezaměstnaní dostávali žebračenky. Najednou se vše změnilo. Lidem přicházely obálky z pracovních úřadů, kam se musí neprodleně dostavit s kufry, nejnutnějším prádlem i ošacením a odjet za prací do Reichu. Sousedé se pomalu vytráceli do Berlína, Vídně, Hamburku i dalších německých měst. Němci narukovali do válečných zákopů po celé Evropě a dělníci z okupovaných zemí je museli na pracovištích nahradit. Nacisti na různých frontách bojovali, bránili Evropu proti židobolševikům, jak nám bylo předkládáno, nasazovali životy za očistu árijské krve, cti a rasy. Nacisti tuto válku nechtěli, jak prohlašoval vůdce, válka jim prý byla vnucena. V tomto roce se válčilo již v celé Evropě i v severní Africe. Příchodem Heydricha do Prahy nastal v Čechách krutý teror. Na různých místech v Čechách se našly stopy po čs. parašutistech, kteří byli vysazeni z anglických letadel. Angličani vyzývali Čechy, aby také přispěli k boji proti nacistům a nečekali, až je někdo osvobodí. Žádali výrazný odboj proti okupantům a také oběti. Nejdříve náš národ v Mnichově zradili a opustili, celé pohraničí i s opevněním zaprodali Němcům. Nyní po nás žádali bojovat proti nepříteli, když nebylo čím, zbraně žádné nebyly. Tito naši přátelé republiku pomohli odzbrojit svoji opatrnickou politikou.

V této době mi přišel příkaz z okresního úřadu k nastoupení do zemědělské školy. Hitler si přál mít z Čechů pracovníky na polích a v chlévech, otroky pro německé sedláky. Ve škole byly tři předměty, němčina, nauka o zemědělství a běžná matematika. Nejprve jsem to těžce nesl, nežli jsem zjistil, že jiní přátelé a známí byli na tom daleko hůř. Škola nebyla každý den – vždy jen odpoledne, ráno jsem chodil po kubikovské cestě odvádět mléko pro mlékárnu. Cestou jsem potkával sousedy s povozy, taženými kravičkami. Také jsem procházel kolem obecního domku, kde bydleli obecní chudí. Nejstaršímu žebrákovi, kterého jsem vídal nejčastěji, říkali Tonda Vyjáčníků. Pracoval, uklízel a zpíval přitom stále stejnou píseň, která měla jen dvě slova: „Panenko Maria!“ Potom následovalo nějaké brumendo a jeho vlastní variace a zase znovu: „Panenko Maria!“, stále dokola, dokud tu svoji práci nedokončil. Druhému říkali Pepík Panáků, ten nepracoval ani nezpíval, byl to asketa. Nejvíce toho pověděla Mařka, ač hluchoněmá. Byla malá, hrbatá a chytrá, znala ji celá ves. Chodila k nám velmi často a maminka ji měla ráda. Všichni jsme se na ni těšili. Vždy dostala něco k jídlu. V pondělí si přišla pro buchtu, kterou pro ni měla maminka schovanou. Za to, že jsme jí věnovali pozornost, nám předváděla celé příběhy svou vynikající pantomimou. Napodobila pana učitele Frýbu, hostinského Višňáka i obchodníka střižním zbožím p. Bukovského – jak uvítal zákazníka, přistoupil k regálu, vytáhl balík látky, vyložil na pult, částečně rozbalil, metrem naměřil, pak vzal nůžky a stříhal, přitom si zapálil cigaretu, spokojeně nasál a vyfoukl oblak kouře, pak přepočítal peníze a konečně zboží zabalil. S úklonou se poroučel a my se mohli smíchy udusit. Mařka předvedla vynikající divadlo, jaké se nikde jinde nevidí, divadlo, které nepotřebovalo slov. Hluchoněmá Mařka přicházela také občas pobavit rodinu Šulcovu. Šulcovi měli čtyři kluky a ona měla mladé lidi ráda, byla tady vynikající zábava. Hráli mariáš, ale jak se zde objevila Mařka, karty odložili, obrátili svoji pozornost jedině k ní. Přišel také pravidelný host, Vašek Karásků. Tolik kluků pohromadě znamenalo příležitost pro pořádnou legraci. Všichni tito mladíci chodili do hospody k Višňákům i k Erbenům, kam ona také chodila a všechny stálé hosty tady dobře znala. Byla dobrou pozorovatelkou a dokázala znamenitě napodobit každého hosta s naprostou přesností a měla velký úspěch. Při této velkolepé zábavě se čas nachýlil, ručičky na hodinách překročily půlnoc a venku byla již dosti hustá tma. Tu se Vašek rozhodl, že půjde domů. Měl s Mařkou stejnou cestu, ale doprovázet ji nechtěl. Byla hluchoněmá, na nějaký rozhovor nebylo pomyšlení. Také by se dostal do řečí nějakých užvaněných lidí, a to rozhodně nechtěl. Nenápadně se vytratil a pro jistotu se dal do klusu, běžel nějakých sto metrů, potom kráčel svižným krokem k domovu. Najednou měl pocit, že jej někdo pronásleduje. Lekl se a ohlédl, spatřil ve svitu měsíce obličej Mařky. Chytila jej za ruku a usmívala se, vycenila na něho své poslední tři zuby a projevila nesmírnou radost nad tím, jak jej vypekla. Vašek si ruku vyprostil a ještě usilovněji pelášil k domovu. Vašek byl toho času totálně nasazený na nucené práci ve válečném průmyslu v Říši. Protože byl nemocný, přijel se domů doléčit. Zpět do Reichu se mu nechtělo, ta práce tam mu byla naprosto cizí. Dlouhá pracovní doba dvanáct hodin denně v sobotu i v neděli, ubytování ve společném lágru plném hmyzu, kde jej štěnice sužovaly, a také se mu stýskalo po domově.

U Bukovských bydlel v roce 1938 lékař Dr. Seydl. Uprchl před nacisty z pohraničí a zařídil si ordinaci ve Studenci. Když nás Němci v roce 1939 okupovali, ordinaci mu zabavili a lékařskou praxi zakázali – jedině proto, že byl Žid. Každý den vyhlížel z okna a díval se, jak po cestě lidé přicházejí nebo po obloze jak mraky plují, a čekal nečinně, co mu i jeho manželce příští osud přinese. Jednoho dne se ztratili a více je již nikdo nespatřil. Odvezli je na východ, to je všechno, co jsme se mohli dozvědět. Podle nacistických norimberských zákonů jako lidé neárijského původu neměli právo žít.