Vzpomínky vánoční

Vydání: Číslo 1/2016

Tento příběh se stal za bývalé republiky, za našeho milého prezidenta T. G. Masaryka. Nevím, zdali jsem již chodil do první třídy obecné školy, nebo snad o něco dříve, ale rozhodl jsem se, i moji rodiče s tím souhlasili, že strávím vánoční svátky na Kubikovsku u svých prarodičů. Byl jsem tam ostatně jako doma. Na Nouzově jsme měli jen malou světničku a maminka měla kolem sebe jen samou práci. Všude ležel samý textil, maminka obrubovala ručníky, ubrusy, ubrousky. Nebylo místo ani pro hračky, kterých jsem měl poskrovnu. Uprostřed světnice byla ještě kolébka pro malou sestřičku Soničku. Musel jsem ji často kolébat, aby usnula, jinak jsem všude jen překážel. Na Kubikovsku jsem měl dvě tety, které byly ještě svobodné, ve chlévě dvě krávy, slepice a také kočku. Také tam pobíhalo hodně kluků kolem chalupy, takže přátel bylo dost.

Mezi svátky mě babička vzala na návštěvu k tetičce Štěpánce, to byla babiččina sestra na Bosně (vršek nad Trojicí). Teta měla dvě děti, Barunku a Pepíka, s nimiž jsem si hrál, zatímco babičky si spolu povídaly. Tu se zde objevil jakýsi pán, tetin podnájemník, a pozval nás k sobě na návštěvu. Prý nám ukáže svůj betlém, který si vyrobil. Prošli jsme úzkou tmavou chodbou do malinké světničky. Byl zde velmi skromný nábytek. Kromě stolku, židle a postele zde visel jen věšák na šaty. Někteří z nás se posadili na postel, ostatní museli stát. Ten pán zhasl světlo, odstranil závěs, což byl ručník, a pod ním byl maličký betlém, osvětlený baterkou. To se mi moc líbilo. Když jsme přišli domů, nemyslel jsem na nic jiného, nemluvil o ničem jiném, jen o betlému.

Druhý den jsem pak vstal z postele a vyprávěl jsem dědovi o betlému, o kterém se mi taky v noci zdálo. Děda to vyslechl a slíbil, že večer mi ukáže krásný a veliký betlém, jaký ještě nikdo ve Studenci neviděl. Byl jsem velmi zvědavý, nemohl jsem se dočkat, až se setmí. Přišla ta chvíle, kdy děda řekl: „Pěkně se ustroj do hezkých šatů a půjdeme.“ Byl jsem ale zklamán, když jsem zjistil, že mě děda vede do hospody k Johnům. Sedělo tam několik pánů, každý měl před sebou půllitr piva. Někteří kouřili, což jsem nesnášel. Velmi jsem se mračil a byl rozzlobený. Usadili jsme se ke stolu proti jednomu pánovi. Ten také upíjel pivo a kouřil. Ještě k tomu pan hostinský, asi mně pro zlost, postavil na náš stůl také půllitr s pivem, rovnou mně pod nos. Mezitím děda odešel, pootevřel dveře do sousední místnosti a díval se dovnitř. Podíval jsem se na ten půllitr před sebou, na tu pěknou sněhobílou čepici pěny. Dostal jsem chuť na něco sladkého – domníval jsem se, že je to šlehačka. Líznul jsem si. Bylo to hořké a nechutné. Ten pán, co seděl naproti, mě pozoroval a smál se, ukázal ty svoje hnědé až černé zuby, řídké jako noty na buben, a říkal: „Ta pěna se neolizuje, to musíš počkat, až opadne. Potom se můžeš napít, to je teprve nejlepší.“ Podvedl mě – také to bylo hořké.

Nevěřil jsem už ani dědovi. Slíbil mi betlém, a není nic. Děda se vrátil a říkal: „Ještě chvilku musíme počkat,“ ale já už čekat nechtěl. Dědovi se podařilo mě ještě jednou přesvědčit, že betlém určitě uvidím. Napil se piva a zase šel k těm dveřím a podíval se, co je za nimi. Rychle se vrátil, vzal mě za ruku a odvedl do vedlejšího sálu. Byl tam opravdu velikánský osvětlený betlém. My jsme stáli v naprosté tmě. Ti panáci byli velicí jako děda, byla tam Panenka Marie s děťátkem, nad nimi se skláněl svatý Josef s berlí v ruce, kolem nich několik pastýřů i pastýřek. Bylo to přesně takové, jako jsem viděl na Bosně, jenom to bylo všechno veliké. Byl jsem naprosto okouzlený. Všechno bylo krásné jako v pohádce. Tu jsem zpozoroval, že se tam jeden pastýř pohnul, potom další , až se tam pohybovali všichni. Poznal jsem, že to vůbec nebyli žádní dřevění panáci, jak jsem se zprvu domníval, ale živí lidé. Jeden pán, který stál před tím jevištěm, s těmi lidmi mluvil a radil jim, co mají dělat, kam a jak se postavit.

Když jsem byl větší a začal chápat záhady širého světa, poznal jsem, že co jsem viděl tehdy na jevišti, byla poslední zkouška na živý obraz, což se kdysi hojně předvádělo. Potom se lidé začali rozcházet, někteří šli domů, my jsme šli ještě k nálevnímu pultu, kde si dal děda sklínku žitné na cestu. Pastýři to tam také pili, i se svatým Josefem, on si ještě zapálil cigaretu. To jsem se nepřestával divit, protože babička vždy říkávala dědovi, který také holdoval těmto neřestem, že tu kořalku i tabák vymyslel sám ďábel.

Ladislav Tauchman