Vzpomínky na totální nasazení za protektorátu

Vydání: Číslo 3/2016

Češi tuto okousanou příšeru na mapě v srdci Evropy nazývali proterktorát. Tehdy mi přišel pozdrav z Vídně od mého nejlepšího přítele Pepíka Duška. Byl tam totálně nasazený. Jako čerstvě vyučený švec obdržel umístěnku do velké ševcovské dílny ve Vídni. Pracoval tam se ševci z různých národů okupované Evropy, opravovali vojenské boty pro wehrmacht. Nadšeně popisoval noční procházky po Vídni, podél řeky Dunaje i vídeňského Prátru, přes to všechno by byl nejraději doma ve Studenci. S jistými obavami jsem otevíral poštovní schránku, zdali mi nepřijde podobná pozvánka, spíše rozkaz. Jednoho dne to bylo tady – musel jsem se dostavit na pracovní úřad. Tam jsem se dozvěděl, že mám odjet na Litoměřicko za účelem česání chmele. To mi spadl kámen ze srdce, čekal jsem něco horšího (což se stalo později).

Bylo nás víc, kteří jsme se zde potkali – ve Staré Pace na nádraží se nás sešlo asi čtyřicet chlapců a také několik starších lidí, kteří se pravidelně každý rok česání zúčastnili. Ve Všetatech jsme přestupovali, museli jsme dlouho čekat na spojení. Na koleji totiž stál vlak s vojenským materiálem, vojenské transporty měly naprostou přednost. Na jednom vagóně byl trup vojenské stíhačky a na dalším složená křídla. To nás kluky velmi zajímalo – vídali jsme letadla jenom jako malé hračky nebo dokonce tečky vysoko v oblacích. A najednou jsme měli před sebou opravdovské letadlo. Dalším vlakem jsme přijeli na hranici, tam vystoupili a zase čekali, až nás propustí do Třetí říše. Prohlédli jsme si okolí, zašli až k řece Labi, kde stál ještě bunkr postavený na obranu republiky (část čsl. opevnění). Začínalo se pomalu stmívat a my se vrátili na nádraží. Další vlak nás odvezl do konečné stanice Polepy (tehdy Polep). Na nádraží nás již očekával velký vůz (žebřiňák), tažený dvěma silnými koni, které kočíroval Ukrajinec Andrej. S ním jsme se okamžitě spřátelili. Odvezl nás do velkého statku v Encovanech. To již byla dosti hustá tma. Ubytovali nás v hlavní budově statku na půdě. Byly zde připraveny slamníky i deky, okamžitě jsme ulehli a usnuli.

Ráno nás probudilo houkání parníku, který brázdil hladinu nedaleko tekoucího Labe. Seznamovali jsme se s okolím i prací na chmelnici. Jelikož jsme se ocitli v Německu, zajímali nás především zdejší obyvatelé, kteří byli ještě nedávno občany našeho společného státu. Někteří obstojně uměli česky, ale mluvit česky nechtěli. Naši zaměstnavatelé Kuzebauchovi se přes češtinu dorozumívali se zajatcem Andrejem, který jim dělal sluhu u koní, ve stáji bydlel, jedl i spal. Ve chlévě s kravami pracovala Polka, tam ale nebydlela, měla svoji světničku. Dokonce s domácími sdílela místo u stolu – jelikož se přihlásila k německé národnosti, měla jisté výhody jako občanka Říše. Náš zaměstnavatel byl bohatý sedlák, majitel dvou statků, mnoha polí i chmelnic. A jak jsme záhy poznali, byl nadšený nacista i s celou svojí rodinou. Jeho tři synové se přihlásili do oddílů zbraní SS. Nejstarší syn padl na východní frontě, druhý tam válčil a třetí syn Frycek mohl zůstat na statku kvůli zachování rodu, on se však hlásil dobrovolně na frontu. V řadách esesmanů chtěl bojovat za vítězství Führera a jeho Velkoněmeckou říši. Zatím však byl ještě doma, tak jsme jej, nadšeného nacistu, mohli poznat.

Vstávali jsme časně, po snídani jsme vyrazili na první chmelnici, která byla jen pár metrů za statkem. Když jsme načesali plný koš, vysypali jsme obsah do pytle, který Frycek zvážil, a obdrželi jsme známku. Na známkách bylo vyraženo písmeno K, na některých také V. Když jsme se ptali, co to má znamenat, řekli nám, že to jsou známky po bývalém majiteli, který zde již není. Frycek česal společně do jednoho koše se dvěma dívkami. Jedna byla nám již známá Polka a druhá byla Lotyška, štíhlá hezká blondýnka. Jak nám sdělil Andrej, přišla ve stejnokroji německé pracovní služby. Andrej nás upozornil, abychom si před nimi dávali pozor na řeč, hlavně před tou nordickou kráskou. Při práci jsme si vyprávěli různé veselé příhody a každý přispěl nějakou legrací. Ti nacisti se bavili po svém, německy, k nám se chovali s jistým odstupem, což nám nevadilo, my jsme k nim nepatřili.

Kvečeru jsme se prošli po vesnici, mohli jsme si něco koupit v obchodě. Obchody byly otevřeny, zemědělci celý den pracovali na poli a chodili nakupovat večer. Také jsme se poznávali svérázným způsobem s místními německými dívkami. Jak jsme navečer procházeli po vsi, dívky po nás házely nezralá spadaná jablíčka a smály se. Pepík Martínků chtěl poslat domů mamince pozdrav z ciziny. Optal se okolostojících studentů, jak se řekne německy pohled, ti mu ochotně poradili. Přišel do malého papírnictví, seděla tam u pultíku malá obtloustlá paní. Pepík svíral v dlani několik feniků a poručil si: „Klosetpapir“, jak mu ti rošťáci poradili. Paní zrudla, vyskočila ze židle a začala křičet. Pepík se ulekl, dostal strach a hledal, kde mají dveře kliku. Vyrazil z obchodu ven. Když se dozvěděl, co provedl, měl strach, že to ta babka oznámí policii. Později Pepík vzpomínal, jak mu táta před odjezdem radil: „Jen tam, kluku, jeď! Ve světě se trochu otrkáš, naučíš se nějaké to německé slovíčko, můžeš to v životě potřebovat!“ To slovíčko si pamatoval, hluboce se mu vrylo v paměť, i celá ta příhoda.

Kuzebauch měl na chodbě parádní sbírku bičů, používal však jenom dva, ty obyčejné. S jedním z nich nás brzy seznámil. Česali jsme poblíž statku, slunce do nás nemilosrdně pražilo. Poslední trsy chmele, které nám poskytly trochu stínu, byly strženy, nádoba s vodou již zela prázdnotou a žízeň byla veliká. My tři kluci jsme se rozeběhli na dvůr statku ke studni a tam se napili. Tu jsme zaslechli veliké láteření. Nevěděli jsme, že sedlák je doma. Stál u otevřeného okna a velmi se rozčiloval. Vyběhl ven, v ruce třímal jeden z těch bičů. Utekli jsme a on nás vyprovodil práskáním biče ze dvora až na chmelnici.

Večery zde byly krásné, nádherné počasí, celou dobu nezapršelo. Seděli jsme na dvoře před chlévem. Náhle přišel mezi nás Frycek, což se ještě nestalo, chtěl se s námi blíž seznámit a trochu si popovídat. Ale o čem? O práci? Když on téměř nepracoval. O politice? Nebo o válce? Nebylo to snadné, byl nacista. Chvíli jsme mlčeli, potom se jeden student odvážil a optal se: „Ty jsi se přihlásil na frontu k oddílům SS?“ (To byli ti největší zabijáci.) „Takové odvážné muže tam potřebují. Jsi zdravý, silný a udatný.“ Frycek se nadmul pýchou. Student pokračoval: „Ale takové jako já tam nechtějí. Jsem hubený, slabý a přitom mnoho jím a málo pracuji. Ty toho sníš daleko víc,“ potom se odmlčel a dodal: „A neděláš vůbec nic.“ Tato pravdivá slova Frycka rozhněvala, ohnal se, studenta uhodil do prsou tak silně, že odlétl na chatrné dveře chléva, které se dočista rozsypaly a student se ocitl ve chlévě na zemi mezi splašenými kravami.

Nejdůležitější a nejnebezpečnější v tomto nacistickém doupěti byla paní Kuzebauchová. Všechno zařizovala, o všem rozhodovala, rozkazovala. Na svého syna, který padl na frontě, byla náležitě hrdá. Dávala jej všem za vzor jako hrdinu a nadevše milovala Hitlera. Vládla v kuchyni, podle ní se všechno řídilo. Nacisti dostávali vybraná jídla, my jsme dostávali k snídani dva rohlíky a hrneček bílé kávy, to samé bylo k večeři. To také bylo všechno, co se dalo jíst – k obědu byl každý den eintopf, uvařená stará zdřevnatělá zelenina, krmná řepa, krmná mrkev s dumlíkem. To vše promíchané s masem, což byl od řezníka vyřazený odpad, flaksy, žíly a jiný neřád. Vybrali jsme to a hodili psovi, ten to však odmítl, sklopil ocas a odšoural se pryč. Všichni byli z takového jídla nemocní, nejdřív onemocnělo několik studentů. Ti to okamžitě zabalili a odjeli domů, někteří si dokonce vybrali doprovod pro případ nevolnosti cestou ve vlaku. Pak byli další nemocní, onemocněl jsem i já. Nemohl jsem se na to jídlo ani podívat. Odešel jsem na ubikaci, tam již leželi dva studenti. Kuzebauch další cesty k lékaři zakázal, jelikož mu počet česačů rapidně poklesl. Zanedlouho přišli dva pánové od policie, jeden z nich mluvil česky. Zprvu byli zlí, vyšetřovali, zdali nepodvádíme, a vyhrožovali pracovním táborem. Po kontrole v kuchyni náhle obrátili. Zjistili, jaká jídla se zde vaří – zvlášť pro nacisty a zvlášť pro nás a pro prasata. V tichosti se vytratili.

Takto si zařizovali němečtí nacisti otrokářskou společnost podle prastarých panských zvyků v nové vylepšené podobě. Když byly žně nebo jiná sklizeň, zavolali telefonem do Terezína, okamžitě přijelo nákladní auto plné vězněných otroků, za vykonanou práci jako odměnu dostali eintopf paní Kuzebauchové.

Všechno jednou skončí, také nám skončilo období hladomoru. Nastal den odjezdu, na který jsme se tak těšili. Nebylo to tak zlé všude – později jsme se od děvčat, která byla česat chmel na Žatecku, dozvěděli, že tam bylo lépe, příjemní lidé, chutné jídlo. Poslední den se jich optali, jak se jim u nich líbilo a jak jim chutnalo, dokonce si mohli na závěr vybrat poslední jídlo. Dohodli se na kynutých knedlících (blbounech) s borůvkami a také je dostali. Rozloučili se s přáním zase příští rok na shledanou. Jsou lidé různí – našli se lidé dobří i v nacistickém Německu. My jsme takové štěstí neměli, dostali jsme se k nacistům.

Ladislav Tauchman