Pozvánka do knihovny

Vydání: Číslo 4/2016

Jak naši čtenáři vědí, v době letních měsíců v knihovně dovolenou nemáme.

Vždy tam v obvyklých časech najdete alespoň jednu z nás.

Připomínáme, že v úterý jsme v knihovně k zastižení od 8 do 10 hod. Ve středu a v pátek od 15 do 18 hod.

V dnešní nabídce Vám představíme několik novinek, které byly do naší knihovny koupeny. Je to jen zlomek z toho, co bylo pořízeno. Věříme, že si vybere v pestrosti žánrů každý, ze stávajících i nových čtenářů.

Těšíme se na setkání s Vámi.

Vaše knihovnice
Ludmila Tauchmanová a Helena Soukupová

Liane Moriarty: Na co Alice zapomněla

Tak jak bych se měla po dočtení o této knize rozepsat, abych na něco nezapomněla? :o)

Kniha obsahující zajímavou zápletku (která je ale i v mnoha jiných dílech) si mne asi nejvíce získala tím, s jakou lehkostí jsem díky spisovatelčinu nadání vstoupila do lidsky uvěřitelného příběhu několika lidí.

Jejich každodenní starosti jim mnohdy přerůstají přes hlavu a pomalu, plíživě pohřbívají to, co ve vztazích bylo čisté, svěží a nepostradatelné. A pak přijde „pecka do hlavy“ a najednou je tu znovu ten vše prostupující pocit blízkosti k osobě v prioritním vztahu. Jaké by to bylo zapomenout a díky tomu znovu vzpomínat na to krásné?

Myslím, že podobně to u čtení této knihy prožívá každý.

Vedlejší postavy silou svých osudů nezůstaly mimo. Celkové propojení se mi moc líbilo. Mít na sociálních sítích prababičku, jež ráda vkládá informace i fotografie, musí být ovšem trochu nebezpečné…

Liane Moriarty: Sedmilhářky

Než jsem se začetla, musela jsem si zvyknout na trochu jiný styl, než na který jsem narazila v předchozí knize (Na co Alice zapomněla). Začátky kapitol působí zprvu trochu zamotaně, ale jak se postupně blížíme k pochopení, o co vlastně půjde, zvyšuje se napětí.

Žasla jsem, že autorka příběh vypráví jinak, a musím říci, že ji obdivuji, jak dobře to zvládla. Předložila nám opět velmi lidský příběh zasazený do prostředí, které si s různými malými obměnami dokáže představit každá žena, manželka a máma. Sice tak úplně nechápu (a ani si nepřeji, aby se to u nás stalo běžné) to zaujetí pro školku, narozeninové oslavy malých dětí a podobně, ale příběh života je vždy originální, a přesto v něčem tak známý, ať se odehrává v Evropě či Austrálii. Hlavní hrdinky se mi staly blízkými a přála jsem jim vše dobré. Každá se potýká s něčím, co říkat nechce…, ale nebudu raději nic prozrazovat. Doporučuji k přečtení.

Hana Marie Körnerová: Dlouhá cesta

Další kniha ze série, která začíná útěkem babičky a jejích svěřenek kočárem do Čech v době Francouzské revoluce.

Opravdu jsem se těšila, jak to bude se všemi dál.

Postavy nám autorka připomněla hned v úvodním shrnutí – což považuji za velmi dobrý nápad. Přece jen je dobré, něco si před začátkem četby oživit.

Tento kousek života, popisovaný v této knize, byl podle mne zatím ze série nejlepší. Napětí, dobrodružství, zvraty, vztahy a k tomu jakási hluboká lidskost i uprostřed drsného prostředí v drsné době. Autorce se podařilo zprostředkovat velmi věrně a pravdivě prostředí, kdy lidem doslova visel meč (gilotina) nad hlavou – přečetla jsem se zatajeným dechem. A uvědomila si, že něco se stále opakuje… paměť národů je tak krátká! Kéž bychom se jako lidé dokázali více poučit ze své minulosti. Neodpustím si krátkou ukázku a děkuji autorce za skvěle prožitý čas s jejím dílem.

„Mějte na paměti, že všechny dějinné zvraty nejspíš začaly z čistého nadšení a touhy po spravedlivějším světě. Ale skončily stejně: těm nahoře jde vždycky o moc a těm dole je každá válka dobrá na to, aby si to vyřídili se svými bohatšími nebo jen šťastnějšími sousedy. Za normálních podmínek se takové věci táhnou celá léta. Za války je to vyřízeno okamžitě a jednou provždy! Náboženství nebo ideál jsou jen dobrou záminkou.“

Skvěle napsáno. I když chci věřit, že těžkosti a bolesti v každé historické době dokázaly probudit i potřebné hrdiny.

Rowan Coleman: Není co ztratit

Jsem velmi ráda, že jsem objevila díky knihovně tuto autorku.

Musím se přiznat, že mne zaujala stejně jako Jojo Moyes. Což je překvapující.

Snad je to tím vypravěčským talentem, snad tím, že kniha rozebírá nelehká témata, a přesto zůstává knihou optimistickou. Doufám, že nebudu příliš prozrazovat, když napíši pár dojmů, ale pokud máte rádi opravdová překvapení a nečtete ani záložky knih, pak dál nečtěte ani tento komentář.

Chvílemi na mne dorážely myšlenky, že v běžném životě by rozhodně nebylo možné vypravit se takto za svým snem a nalézt ho. Zvláště když život hlavní hrdinky byl spjat s domácím násilím, nevyřešenými vztahy a celkovou izolací. Ale po dočtení knihy jsem si řekla: „A proč vlastně ne?“ To nás současný přetechnizovaný svět již natolik deptá, že nemůžeme věřit ve šťastné konce, vítězné bitvy se sebou samými, včas uzdravené vztahy, přátelství a lásku, ve kterých rozpoznáme hodnotu svou i toho druhého?

Uvědomila jsem si, že se mi ten pohled naděje opravdu líbí. Klidně více takových knih.

Ve službách zla

(Již třetí pokračování detektivní knihy, kde se pod pseudonymem Robert Galbraith ukrývá čtenářům dobře známá J. K. Rowling, jež napsala celosvětově proslulou sérii Harry Potter.)

Ode mne opět plné hodnocení!

Spisovatelka zkrátka psát umí, nejen že vrátila knihu do rukou dětí, ale dokáže psát i pro nás „větší“. Pro mne osobně je počet stran spíše přínosem, mám ráda pomalejší přešlapování ve vyšetřování, a právě proto zůstává mým nejoblíbenějším první díl série.

I tentokráte jsem četla vždy, když jsem měla chvilku, a litovala času, kdy jsem musela čekat na překlad (šťastní, jež čtou originál v originále). Tento díl ale rozehrával možná až moc dějových linek. A sílící temnota či bezútěšnost v každé další knize z této série (i když mnozí čtenáři vítají více napětí a akce) mi připomíná, kolik zla kolem nás může být. Naštěstí existují hospůdky, nejen v Londýně, kde si člověk může sednout, vychutnat si jídlo i pohodu a svěřit se příteli s tím, co nás zrovna tíží. Moc se mi líbil pohled do minulosti hlavních postav, stali se mně pak mnohem bližšími.

Vraha jsem opět tušila, i když částečné překvapení s tím spojeno bylo. Asi jediné, co mi tentokráte už trochu vadilo, bylo jiskření v ústřední trojici. Nechtěla bych být takto nejistá, když bych měla říkat své životní ano. Přijde mi to neférové ke všem zúčastněným, takže doufám, že to autorka nějak zdárně vyřeší. A tím nemyslím, že se jeden z nich stane obětí nějakého dalšího vraha.

Karin Slaughter: Triptych

Jsem moc ráda, že jsem začala s prvním dílem série. Sice jsem již od autorky přečetla Genesis, a tak jsem se trochu obávala drsných scén, ale tentokráte mne velmi mile překvapilo samo zpracování příběhu. Dívat se hned z několika stran na probíhající události jakoby očima mnohých zúčastněných bylo pro mne natolik vtahující do probíhajícího děje, že jsem četla od začátku do konce bez zastavení (no dobrá, musím přiznat, že mi to umožnilo moje onemocnění angínou).

Will Trent se stal okamžitě mou oblíbenou postavou a i další byli uvěřitelní. Uvěřitelní natolik, že jsem s tísní přemýšlela nad tím, co dokáže člověk udělat člověku. To je ten problém s thrillery – po jejich přečtení si uvědomím, že svět je někdy těžkým místem k životu.

A co to s námi lidmi někdy je, že nedokážeme ochránit svá mláďata? Líbilo se mi, že autorka dost jasně vykresluje, jaké má její země problémy, i když jsem přesvědčená, že Atlantu miluje.