Pozvánka do knihovny

Vydání: Číslo 5/2016

Začíná nový školní rok, a tak mne napadlo dnes vybrat několik titulů „povinné literatury“.

Bývávaly doby čtenářských deníků a v seznamech doporučené četby ležely úplně jiné knihy, než jaké tam můžeme vidět teď.

Proto je mi trochu líto, že doporučená četba – například k maturitě – mnohdy obsahuje velmi podobné složení knih jako v minulosti. Podle mého názoru by se s tím množstvím dříve nedostupné literatury daly mnohdy vytvořit hodnotnější seznamy. Záleží na dané škole, učiteli, a hlavně na čtenářích. Asi nikoho nepřekvapím, když napíši, že doporučená četba se vybírá podle váhy knihy. Nikoli obsahem, ale počtem stran. Všem studentům říkávám, že my rozhodně mívali mnohem více knih k maturitě, než mají teď oni. Ale opět záleží na čtenáři. Musím se přiznat, že rozhovory kolem knih se studenty patří k mým nejoblíbenějším v naší knihovně.

Jedno malé doporučení: „Nejlepší povinná literatura je ta, kterou si stihnete přečíst z vlastního rozhodnutí mnohem dříve, než Vám ji někdo uloží jako povinnou :o)“

George Orwell: 1984

Nedávno jsem si konečně přečetla tento román, který jsem již dlouho měla na pomyslném seznamu knih, které bych chtěla v životě přečíst. Samozřejmě, že si toto nadčasové dílo zaslouží plné hodnocení. Jen jsem musela dost dlouho vydýchávat tu depresi, kterou ve mně čtení vyvolalo.

Je s podivem, jak tento román „žije mino čas“ – až mne zamrazilo (nejednou), jak aktuální věty čtu. Autor psal knihu v roce 1948! Praktiky totalitního režimu, kdy jedině strana má pravdu, jakkoli je nesmyslná a zvrácená, mi připomněly, že paměť národa bývá někdy tak krátká! Manipulací, mučením, stálým dohledem, znemožněním komunikace a znevážením všech hodnot, které formují člověka, dochází k jeho deformaci.

Nezbývá než věřit, že si vezmeme k srdci citát G. Santayana: „Kdo zapomíná na své dějiny, je odsouzen je opakovat.“

Henryk Sienkiewicz: Quo vadis

Četla jsem jedním dechem. Prvně asi v 15 letech, podruhé tak o deset let později. Autor umí úžasným způsobem vykreslit prostředí, vztahy a svým příběhem plným zvratů, napětí a živých postav vtáhnout čtenáře doprostřed děje.

Což by ale mohlo být přímo do středu arény s útočícími lvy.

Zaujaly mne charaktery postav, kde je pravdivě a poutavě ukázán jejich vývoj. Že nikdo nejsme bez chyb.

Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír

Přečetla jsem na škole. Nikdy nezapomenu. Trochu se bojím přečíst znovu, aby s odstupem času nebyl dojem jiný… Ale mám to v plánu. Člověk by měl mít odvahu se i po dlouhé době k něčemu vrátit.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Trochu úsměvné, psát komentář ke knize, kterou komentovat podle mne nelze.

Možná právě v tom je tak jedinečná. Kniha, kterou vlastně nelze číst. Kniha, která se místo přečtení prostě jen „vnímá“…

… a jinak se vnímá v našem dětství, jinak v době hledání sebe sama v dospívání, jinak ve věku, kdy máme spousty sil… a jinak, když sílu zoufale potřebujeme nalézt.

A z toho všeho je jasné, že tato kniha nebude nikdy patřit u mě do kolonky „přečteno“, mohla bych ji trvale mít zařazenu jako „právě čte“.

Můj pohled na přátelství byl mimo jiné formován právě mým setkáním s Malým princem, liškou, růží a autorem…

Ludmila Tauchmanová