Smutné i úsměvné vzpomínky na dobu temna

Vydání: Číslo 5/2016

V tomto malém kousku země české, tehdy zvané Böhmen und Mähren, jsem navštěvoval mlýn u Štefanů pod Strání. Mlynář pan Štefan, kterému jsme říkali po staročesku „pane otče“, byl vzdělaný, sečtělý pán. Měl dosti objemnou knihovnu s knihami výhradně od českých spisovatelů. Občas mi také nějakou knížku doporučil i půjčil. Nejprve to byly jeho nejoblíbenější: Z českých mlýnů a román F. L. Věk. Zaměstnával dva tovaryše: pekaře Frantu a mlynáře Tondu. Mlýn pana Štefana byl poháněn elektrickým proudem. Ale byl zde ještě náhon a dřevěné mlýnské kolo jako za starých časů. Když byla velká voda, na jaře v době tání sněhu nebo za velkých dešťů, uvolnilo se stavidlo, z náhodu voda proudila na mlýnské kolo, to se pozvolna začalo otáčet. Byl to zcela zvláštní pocit, jak ta síla vodního proudu rozjela mlýnské stroje, které začaly mlít obilí. Ve Studenci byl první mlýn větrný na Horce (Šormův), další mlýn byl na Smejtech, ten byl poháněn mlýnským kolem a vodou svedenou z potůčku přitékajícího z Černého háje. Trosky této dřevěné roubené chaloupky, přikryté již zcela zčernalou doškovou střechou, jsme ještě mohli spatřit, když jsme jako malí chlapci běhali po Smejtech. Po straně této chaloupky se dalo ještě rozeznat, kde byl náhon. Pod břehem trčel ze zdi zčernalý, téměř rozpadlý hřídel, pod ním se nacházelo několik ztrouchnivělých prkýnek. To bylo všechno, co připomínalo starodávný mlýn, který kdysi semlel mouku pro celou ves.

Třetí, poslední mlýn byl právě u Štefanů pod Strání. Tady jsem pobýval často. Scházelo se zde mnoho příjemných lidí – jezdili sem sedláci s obilím, s koňským spřežením, drobní zemědělci s kravičkami, zapřaženými do malých dřevěných vozů, ti chudobnější přivezli svůj pytel obilí na trakaři. Byla zde i pekárna, pekli tady dobrý chléb. Stárek Tonda byl přičinlivý mladíček, se kterým jsem se dobře znal. Měl vytčený cíl: být bohatý, a to hodně brzy. Chudoba sice cti netratí, ale s ní chtěl co nejdříve skončit. Chtěl se oženit s dcerou bohatého mlynáře a říkal: „Nemusí být nejmladší, ani pěkná, hlavně když bude mít jako věno pěkný mlýn.“ Pekař Franta byl o něco starší a skromnější. S námi se stýkal jen příležitostně. Také měl zájmy poněkud odlišné – to byly především ženské, byl sukničkář.

Ve mlýnici i v pekárně jsme trávili většinu času, v práci i zábavě, hráli jsme šachy, debatovali o knihách, historii, politice, poslouchali rozhlas i řešili válečnou strategii. Také jsme plánovali, jaký život povedeme, až nastane mír. Ve mlýně jsem pomáhal, kde bylo třeba, někdy i v noci. Přišel jeden pán, prohlížel si zařízení mlýna, vyptával se na to či ono, zastavil se u prosívačky, založil si ruce v bok a pravil: „Jejej jejej, copak to tu máte za třasláka?“ Tento dřevěný stroj, který se neustále chvěl, měl několik sít, prosíval mouku. Ten jsem obsluhoval celou noc. Po půlnoci přišel pan otec na kontrolu, zdali nespím. Při této práci za jemného vrnění dřevěných strojů se krásně usínalo. Bděl jsem, i když mě spaní přemáhalo. Pan otec se mne zeptal: „Jak se ti líbí to naše mlynářské řemeslo?“ Řekl jsem, že ano. Tu mně nabídl, že mě zaměstná ve mlýně jako svého učně. Tím mne velmi překvapil. Po krátkém zaváhání jsem souhlasil. Přišel jsem domů a hlásil rodičům: „Bude ze mne mlynář.“ Rodiče to přijali s porozuměním. Tato naděje však brzy uvadla, úřady to zamítly. Byl jsem určen docela jinam. Potom jsem navštěvoval – jednou, někdy dvakrát týdně v odpoledních hodinách – zemědělskou školu. Tam mě říše potřebovala. Přesně jako Ukrajince Andreje, kterého jsem poznal na chmelu. Občané obývající území na východ od nacistického ráje byli určeni na otrocké práce pro nacistické sedláky.

Na stěně v pekárně visela mapa východní Evropy. Sledovali jsme s jistými obavami, kterak nacisti se svými fašistickými spojenci bojují za novou Evropu, za zvuků vítězných německých maršů z rozhlasu. Když se později situace obrátila po bitvě u Stalingradu, zapichovali jsme na mapě špendlíky, jak Němci začali ustupovat. Hlásali do světa, že zkracují frontu. V mlýnici jsme se učili taneční kroky, chodili jsme do tanečních k Višňákům. Trvaly jen krátce, nacisti veškeré radovánky omezovali a zakazovali z politických důvodů. Němečtí vojáci prolévali krev na válečných polích za spásu národů, tudíž jsme museli udržovat smutek. Den hrdinů byl zasvěcen památce padlých nacistických vojáků. V kinech se promítaly jen filmy o válce nebo historické, propagující nacionalismus. Po rozhlasových vlnách se ozývala chmurná smuteční hudba a zprávy z fronty, večer pak Soumrak bohů Richarda Wagnera.

Vedli jsme takový podivný život. Zazpívat jsem si chodili do hospody k Erbenům. Zasedli jsme ke stolu a upíjeli 2° pivo, říkalo se tomu německá limonáda. Přišly Erbenovy děti, Liduška s Frantíkem, usadily se pod okno a začaly zpívat. Hosté se pomalu přidávali, nakonec zpívali všichni. Zpívalo se mohutně, populární písně i písně národní. Tím jsme projevovali svoje národní uvědomění a vlastenectví pod heslem „Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti“.

Další hospoda byla u Kulhánků, tam jsme my mladí výrostci na pivo nechodili. Každý, kdo tam vešel, byl v podezření, že páchá zločin. Byla to putyka vykřičená po celém okolí. Hostinský Kulhánek zde zaměstnával dvě dívky, které šlapaly po té šikmé životní dráze do pekla. My jsme se s nimi ani neznali, i když to byli nejbližší sousedi. Až jedenkrát přišla paní Kulhánková za maminkou a poprosila ji o kousíček másla. My jsme však máslo dávno neměli. Měli jsme malé hospodářství, ve chlévě dvě krávy, ale chleba jsme si mazali margarinem nebo marmeládou – od té doby, co přišli dva pánové z okresu, rozbalili kolo drátu, odstředivku i máselnici obtočili drátem a zaplombovali podle tehdejšího nařízení. Paní Kulhánková chtěla alespoň trošičku smetany. Potom k nám chodila každý den pro čerstvou smetanu, kterou potírala a léčila toho svého hostinského Kulhánka. Chodil jsem několikrát denně kolem jejich hospody a vídal jakousi mužskou postavu. Měla Kulhánkovu košili i kalhoty a hlavu obalenou ručníkem a přede mnou se skrývala. Nyní se záhada vysvětlila. Kulhánek pálil načerno slivovici na otevřeném ohni, a ta vzplanula. Aby zabránil požáru celého domu, dusil oheň rukama i celým svým tělem. Byl opuchlý, obličej zarudlý, bez vlasů i obočí, zřízený, že jej vlastní manželka nepoznávala. Ta naše smetana měla kupodivu na jeho choré tělo blahodárný účinek. Během dvou tří týdnů byl dostatečně vyléčen a mohl se už ukázat mezi lidmi. Po této přihodě nás paní Kulhánková navštěvovala poměrně často. Mělo to svoje výhody. Nemuseli jsme kupovat noviny. Dozvěděli jsme se všechno, co se povídalo v hospodě, co se dělo ve vsi i ve světě. A také zprávy z fronty. Přímo ze zákopů k nim přijížděli němečtí vojáci a ledacos pověděli, když byli podroušeni alkoholem. Dokonce i to, že Hitler je blázen, ale to jsme my v Čechách dávno věděli. Tu jeden mladý voják, který za dva dny odjížděl na frontu, se přišel rozloučit i s těmi Kulhánkovými děvčaty. Objímal je, jejich šaty skrápěl slzami a zpíval smutnou píseň, tehdy známou v celé říši: „… možná, že už se nevrátím, že se loučím s tebou, Lily Marlén, s tebou, Lily Marlén.“

Ladislav Tauchman