Vzpomínky na poslední válečný rok

Vydání: Číslo 1/2017

Na podzim roku 1944 byla v Říši smutná nálada. Pryč byly doby, kdy se z rozhlasu ozývaly nadšené zprávy z bojišť na východě, na západě i v severní Africe. Luftwaffe, německé válečné letectvo, shazovalo zápalné pumy. Rakety V1 a V2 dopadaly na Londýn i na jiná anglická města. Německé ponorky potápěly spojenecké křižníky i obchodní lodě v Atlantickém oceánu za zvuků německého vojenského pochodu Gegen England. Hitler se po nezdařeném atentátu odmlčel. Nesloužilo mu zdraví, selhával hlas, nemohl již vykřikovat do světa svoje nenávistné projevy, kterými ohlupoval národ. Fašističtí spojenci se od něho odvraceli, v Evropě mu zůstal jediný, Benito Mussolini s jeho fašistickými černými košilemi italské armády. Jeho věrný sluha Joseph Goebbels, ministr propagandy, se v Berlíně snažil pokračovat v plamenných projevech, jimiž povzbuzoval národ k válečnému nadšení. Měl ještě v ruce poslední trumfy, kterými vyhrožoval – velmi účinnou tajnou zbraň. Ale válečných nadšenců ubývalo, ti, kteří zůstali Hitlerovi věrni, byli nebezpeční fanatici. Nic pro ně nebylo ztraceno, byl tady ještě silný spojenec na Dálném východě – Japonsko.

Bylo tu jaro 1945. Fronta se přibližovala k německým hranicím i k nám do Čech. Ve Studenci se u Trojice kopaly zákopy, u kostela před zámkem byla připravena zábrana proti tankům. Na výkopech pracovali vojáci v německých uniformách. Nebyli to Němci, ale Gruzínci, ruští zajatci, kteří se připojili k německé armádě. Nacisti jim však do rukou zbraně nesvěřili, jenom krumpáče, lopaty i pily. Večer u Višňáků i Erbenů se to hemžilo německými uniformami. Tito vojáci z pomocných pracovních oddílů se s námi snažili domluvit, což se docela dařilo, mluvili dobře rusky. Měli těch nacistů a války také akorát dost, jejich jediné přání bylo, aby to neřádstvo již konečně skončilo a mohli se vrátit do své vlasti pod Kavkaz. Jednoho krásného podvečera, kdy slunko zapadalo za obzor, sešlo se před Višňákovou hospodou množství lidí. Gruzínci zde předvedli koncert se zpěvem a svými národními tanci. Utvořili kroužek, uprostřed stanuli dva tanečníci, jeden z nich představoval tanečnici, a začali tančit. Ti v kroužku zpívali gruzínské písně a rukama tleskali do taktu. Velice se nám to líbilo, upřímně a dlouze jsme jim zatleskali. Spokojenost byla na obou stranách. Tím jsme s nimi navázali přátelství. Spřátelil se s nimi i můj strýc Jarka Nosek, tehdy právě utekl z Německa, kde byl totálně nasazený. Podařilo se mu využít zmatku, který nastal koncem války v celé Říši. Sehnal kdesi kořalku a pozval Gruzínce domů na Nouzov na skleničku. Gruzínci popíjeli, zajídali to kysaným zelím, které jim babička přinesla ze sklepa, družná zábava byla vynikající. V celém Rusku se taková družba neobejde bez ohnivé vody (vodky). Toho byl svědek náš táta, který se ocitl za první světové války v ruském zajetí, dostal se až do Taškentu hluboko v Asii.

Ti Gruzínci byli první vlaštovky. Později v zimě se přes Horka po hlavní silnici valily proudy zajatců, převážně ruských, pod dozorem ozbrojených německých vojáků, kteří utíkali před postupující ruskou armádou. Tito zubožení, promrzlí, hladoví lidé měli na sobě pár hadříků, boty neměli, nohy měli obaleny jen tím, co našli na cestě nebo co si upletli ze slámy. Většina z nich byla vážně nemocná. byly případy, kdy někteří vysílením upadli a nemohli pokračovat v chůzi. Byli zastřeleni. Pro některé to byl pochod poslední, pochod smrti. Jakmile někdo z přihlížejících podal zajatci skývu chleba, německý voják na něho namířil hlaveň pušky.

Později se přístup německých vojáků změnil. Brzo se rozšířila zpráva, že všichni Němci se ještě nezbláznili, našlo se dost rozumných vojáků, kteří zamhouřili oči a povolili sbírku jídla. Maminka rozkrájela dva pecny chleba, dala je do tašek, naložili jsme je na sáně a jel jsem s tím nákladem na horeckou křižovatku, kde jsem chleba rozdával zajatcům. Během minuty byly tašky prázdné, tolik nastavených rukou nebylo možno uspokojit. Na zpáteční cestě jsem potkával lidi, kteří tam jeli za stejným účelem. Jak zajatecké kolony zmizely, blížily se další karavany – pokud byl sníh, tak na saních, později, když byla obleva, na vozech – s německými občany, kteří prchali z východu. Byli mezi nimi i Francouzi, Italové a Jihoslovani, zavlečení do Německa na práci. Někteří z transportu utíkali, především Slované, když slyšeli příbuznou řeč, tak transport opustili. K nám přišli Srbové a oslovovali nás „bratře“, bylo nám to milé. Bylo to jako kdysi v dobách biblických při stavbě věže babylonské a zmatení jazyků. A to byl teprve začátek, později přicházeli další. Náš táta, který se dostal za první světové války až do Uzbekistánu, velmi rád o tom v hospodě vyprávěl, dlouze a tak popisně, že mu štamgasti (a zlé jazyky) začali říkat Taškent. Stalo se, že táta k nám přivedl dva mohamedány, byli z Buchary. Táta se pochlubil, že tam také byl, a přátelství bylo zpečetěno. Jeden z nich mi věnoval na památku miniaturní korán, který nosil po celou tu válečnou anabázi v náprsní kapse.

Zdálo se, že té války je definitivní konec, ale nebylo tomu tak. Každý den přicházela jiná zpráva, Němci se doposud nevzdávali. Po silnici od Trutnova přijížděli plně ozbrojení ustupující vojáci Schörnerovy armády, byla to událost století, při tom jsme museli být. Na Horkách byla silnice přeplněna vojskem, obrněnými vozy a vším vojenským materiálem. Sešli jsme se tam s různými lidmi a také potkali jinocha přibližně stejného věku jako my. Svěřil se, že je žid a před půlrokem utekl z transportního vlaku směřujícího do koncentračního tábora. Vlak plný hladových, žíznivých lidí zůstal trčet dva dny na nádraží, on se nějakým záhadným způsobem dostal z přísně střeženého vagónu a jak zjistil, že v dohledu není žádná stráž, okamžitě zmizel. V blízkém okolí hledal studnu. Tu nenašel, ale potkal hodné lidi, kteří jej napojili, nakrmili a ukryli. Po celou zimu se ukrýval na půdách, spal v seně u dobrých lidí.

V této pohnuté době se stalo mnoho až neuvěřitelných událostí a šťastných i nešťastných osobních příhod a osudových setkání.

Ladislav Tauchman