Studenecký zpravodaj – číslo 4/2005

Obsah

V dnešním Zpravodaji se vracíme k uplynulé době prázdnin a dovolených. Nechte se následujícími články inspirovat a zkuste se podělit se čtenáři také o svoje cestovatelské zážitky, rádi vaše vyprávění otiskneme.

XX. Světový den mládeže

Letos v srpnu se konal tradiční (již 20.) Světový den mládeže, tentokrát v německém Kolíně. I nás pár Studenečáků se tohoto setkání zúčastnilo. Chtěli bychom se s Vámi podělit o několik pěkných zážitků.

Vyráželi jsme 10. srpna večer z Hradce Králové jako druhá nejpočetnější diecéze (s 8 autobusy). Od čtvrtka do neděle jsme byli pozváni na předprogram do německých diecézí. Nás přijali v Sasku-Anhaltsku. První den se naše české autobusy rozjely do všech možných koutů spolkové země, kde jsme byli přiděleni k hostitelským rodinám. My jsme se dostali až k samotným hranicím bývalého východního a západního Německa. Cílem tohoto setkání bylo seznámení se s jinou kulturou a poznání nových přátel. Prohlédli jsme si nádherné městečko Salzwedel, poblíž kterého jsme bydleli. Provázel nás jím sám pan starosta. S našimi novými německými přáteli jsme se páteční večer sešli, grilovali jsme a potom hráli kuželky. Byla to skvělá zábava. V sobotu jsme se všichni sešli v Magdeburgu, nejen Češi, ale také Francouzi, Španělé, Brazilci, Poláci a další národy. Po společné mši svaté v katedrále jsme se zúčastnili programu, kde se postupně představovaly všechny země. Češi zde předvedli tradiční tance a velikonoční zvyky. Neděli jsme trávili s celou farností v Salzwedelu, nejprve na mši svaté, potom v nově otevřené faře na slavnostním obědě. Večer nastal čas loučení s rodinou. Starali se o nás skvěle. Nic nám nechybělo. Prostě super! V noci jsme odjížděli všichni do Kolína nad Rýnem.

Skoro celý týden jsme strávili v Českém národním centru, které bylo ve farnosti sv. Anežky přímo ve středu Kolína. Dopoledne pro nás organizátoři připravili pestrý program v kostele a mši svatou, odpoledne jsme si mohli prohlédnout kolínskou katedrálu nebo si vybrat z bohaté nabídky kulturních akcí, např. koncerty, filmy či diskuse. Mnozí Češi byli ubytovaní ve školách nebo na zimním stadionu, my jsme však měli štěstí a bydleli jsme opět v rodině. Ve čtvrtek odpoledne jsme se poprvé setkali s papežem. Přivítali jsme ho na břehu Rýna a mávali na něho. Plul na lodi ještě s několika kardinály.

V sobotu po ranní mši se všichni hromadně přesunovali na Marienfeld, kde měla pouť vyvrcholit. Po náročné cestě, plné statisíců lidí, tlačenice ve vlaku, jsme konečně došli na místo. Byli jsme v sektoru B1, odkud bylo dobře vidět na pódium i obrazovku. Asi 40 odvážných kluků nám všem hlídalo místo, abychom co nejlépe viděli. Na Marienfeld jsme přišli brzy dopoledne. Celé odpoledne se však celé území rychle zaplňovalo, takže nakonec jsme ani na obrazovku dobře neviděli. Všude „hafo“ lidí, fronta na záchodky „Toi Toi“ se zdála nekonečná a pitná voda o několik sektorů dál. Rozbalili jsme si spacáky a někdo usnul, jiní si povídali, nebo prozkoumávali okolí. Konečně přijel papež a začala večerní vigilie. V tu chvíli jsme si přáli být doma v teple, všechno dobře vidět a hlavně slyšet v češtině. Po skončení vigilie jsme se uvelebili ve spacácích a spali pod širákem. Naštěstí nám nepršelo a noc jsme přečkali ve zdraví. V neděli byla závěrečná mše s papežem. Poté jsme se zase přesouvali zpět do Kolína a jeli autobusy domů.

Moc se nám všem na setkání líbilo. Našli jsme si nové přátele, poznali jinou mentalitu národů. Naučili jsme se větší trpělivosti a ohleduplnosti. (Jednou se na nás oběd dostal až o půl šesté, metro bylo přeplněné atd.) Atmosféra byla přesto klidná a přátelská. Všichni se chovali ohleduplně. Nikdo se nikam zbytečně netlačil.

Máme plno zážitků, na které se jen tak nezapomíná.

Eva Háková a Zdislava Slavíková

XX. SDM z pohledu dobrovolníka

Čas konání: 15.-21.8. 2005. Místo: Kolín, Düsseldorf, Bonn.

Koncem května letošního roku jsme s jednou mojí spolužačkou zjistily, že jediný důvod, proč bychom nejely na světové setkání mládeže, je fakt, že není s kým. Dohodly jsme se, že se celé události zúčastníme jako dobrovolníci. Spolu s námi jelo německým organizátorům pomáhat přes 25 000 lidí z celého světa. Dobrovolníci se starali o ubytování a stravování poutníků, stáli na důležitých křižovatkách, v informačních stáncích, na nádražích, uklízeli, radili, doprovázeli, pomáhali připravovat liturgie a všechny body programu, zajišťovali bezpečnost na cestách…

Víkend před začátkem setkání probíhal náš „trénink“ a seznamování s městem. Do Kolína jsme proto dorazili už v pátek 12. 8. speciálním autobusem z Prahy. Začátek se příliš nevydařil. Čekali jsme přes 4 hodiny na registraci a pak v noci hledali každý na vlastní pěst místo, kde nám přidělili ubytování. Většina z nás bydlela ve školách, asi 4000 lidí spaly ve stanech. Během dvou dnů se podařilo dát dohromady pracovní týmy, říci nám něco málo o tom, co budeme dělat, prohlédnout zběžně město a zúčastnit se zahajovací mše pro dobrovolníky. Všichni jsme při registraci dostali oranžová trika a červené bundy, takže pohled na tribuny stadionu, kde se konala mše, stál za to. Všichni jsme si uvědomili, že jsme členové jednoho týmu a budeme pracovat pro jednu věc. Trocha patosu opravdu byla potřeba, protože bez ideálů by se to celé proměnilo v nicneříkající zmatek.

Ve své pracovní skupině jsem byla jediný Slovan, kamarádka sloužila v jiném. Obě jsme ale ve svých týmech pomáhaly lidem se speciálními potřebami, což v praxi znamenalo, že do našeho stanu mohl kdokoli s jakýmkoli postižením zavolat a naší povinností bylo mu zajistit přístup na akci, které se chtěl zúčastnit, případně ho doprovázet po celý čas služby. Když nikdo naši pomoc nepotřeboval takhle jmenovitě, vycházeli jsme na nejrušnější dopravní uzly a pomáhali lidem se orientovat. Obrovská škola trpělivosti, vstřícnosti a snahy překonávat jazykové i kulturní bariéry.

Ke cti organizátorů je nutno poznamenat, že nejdůležitější texty setkání byly k dispozici v Braillově písmu, že ve stanech, na mapách dobře značených, byla připravena lůžka i personál pro krizové situace, že hendikepovaní mohli do stanů přijít jen posedět a odpočinout, že téměř všude byl zajištěn bezbariérový přístup, že celá vigilie i mše na Marienfeldu byly překládány ve vybraném sektoru na přidaných obrazovkách do znakového jazyka atd.

Svůj volný čas jsem převážně trávila úplně sama. Všichni jsme měli k dispozici objemnou knihu s programem, texty ke mším a pobožnostem a mapu, takže opravdu nebyl problém se orientovat. Kromě koncertů, divadelních představení, besed a přednášek probíhaly v různých kolínských, bonnských a düsseldorfských kostelích modlitby a adorace. Na několika místech nepřetržitě. Bylo hodně překvapující sledovat, že všechny ty tisíce lidí se umí chovat v chrámech, takže není problém v kryptách zachovat ticho pro adoraci u vystavené nejsvětější svátosti.

Ulice města se na několik dní proměnily v open air music festival. Skupinky lidí čekajících na zastávkách se dávaly do zpěvu. S lidmi na ostrůvku pro opačný směr se dohodla společná píseň a spustilo se. Na cestách městem se nosily nejen vlajky, ale i nejrůznější hudební nástroje. Poutníci zpívali i při poněkud těsných jízdách dopravními prostředky. Je docela zážitek jít kousek cesty za skupinou lidí, která pěkně nahlas zpívá, že se rozhodla následovat Krista. V Čechách věc stejně nepředstavitelná jako nápisy v metru typu „Opravdová láska počká“ či „Praví katolíci milují opravdově.“ Lidé se zastavovali na ulicích, dohodli jednací jazyk a diskutovali. Na náměstích a v parcích sedaly hloučky k modlitbám. Sama jsem zažila modlitbu před jídlem, kdy nebylo možné zvolit jazyk, kterému by rozuměli Belgičanky, Němka, Rakušanka, Guatemalec a Češka, a proto jsme se modlili každý ve svém rodném. A taky to šlo.

Všichni víceméně počítali s tím, že jedou-li na akci tohoto druhu, může se stát, že budou problémy s jídlem (ty taky skutečně byly a nemalé), dopravou, komunikací, osobním prostorem, tichem pro modlitbu… Problémy se řešily v klidu, trpělivě. Opravdu bylo zvláštní vidět, že to funguje. I situace, pro něž chaos je slabým slovem, se podařilo překonat.

Všechny nás překvapili obyvatelé Kolína, kteří sami nabízeli pomoc, když viděli, že poutníci něco marně hledají. Za celý týden jsem se nesetkala s projevy nesnášenlivosti nebo podráždění z toho, že v jejich městě je o milion lidí víc. Někdy bylo legrační sledovat, jak si někteří z nich při pohledu na naprané tramvaje nebo skupiny skandující papežovo jméno myslí o katolících svoje.

Největší zkouškou pro organizátory i účastníky byla mše na Marienfeldu. Náš tým tam měl víceméně nepřetržitou službu, což v praxi znamenalo, že jsme se v sobotu odpoledne mohli přetrhnout a pak nikdo nevěděl, co s námi bude. Chtělo to zase jen klid. Na veliké louce, kde se podle radia Vatikán shromáždilo 800 000, podle německých novin 1,1 milionu lidí, vyrostlo město pro vigilii a mši s papežem. Kromě provizorního sociálního zázemí tu byla nemocnice, centrum pro lidi se speciálními potřebami, stany první pomoci, stánky s jídlem a pitím, telefonická síť, stany pro adoraci, mediální hangár a skupina vojenských stanů, v nichž se na mši připravovali duchovní. Celému prostoru vévodilo zastřešené oltářiště postavené na uměle vybudovaném kopci. Pahorek při vigilii osvětlovaly tisíce svíček.

Kdo chtěl prožít vigilii a mši v pokoji, mohl. Vše bylo napsáno v naší příručce, takže nebyl problém sledovat texty. Je ale pravda, že ze slovanských jazyků byla mezi oficiálními jazyky SDM jen polština, na kterou často nedošlo. Mše byly běžně v němčině, četlo se v angličtině, francouzštině, italštině a španělštině, při prosbách se ke slovu dostaly i asijské a africké jazyky. Celý víkend se národy na Marienfeldu přimlouvaly za světový mír a spravedlnost. Mottem setkání bylo vyznání Tří králů hledajících Mesiáše: „…přišli jsme se mu poklonit.“ (Matouš 2,2) Bylo velmi dobré vědět, že ta spousta lidí je tam hlavně kvůli Němu.

Jestliže příchod poutníků na Marienfeld trval celou sobotu, umíte si představit, jak vypadal jejich odjezd po nedělní mši. Organizačně se podařilo zvládnout jen kusy, ale nakonec bez incidentů odjeli všichni. Pro dobrovolníky byly připraveny speciální autobusy, ale i na ně se dlouho čekalo.

V pondělí jsme měli dost času se se všemi rozloučit na závěrečné dobrovolnické mši, kde nás kolínský arcibiskup přirovnal k velbloudům, kteří k jeslím donesli krále. Oslovoval všechny přítomné: „Drazí spolupracovníci s mitrou i bez mitry…“ a dokázal ze mše udělat přátelské setkání s Kristem i lidmi. Po mši už následoval jen závěrečný koncert a přesun na místo posledního noclehu. Na nás zbyly stany u führlingerského (nikdo se nedozví, jak se to vlastně píše, protože to bylo tak daleko, že se to nevešlo do mapy) jezera, ale aspoň jsme poznali další kus kolínské aglomerace. V úterý ráno nás u bývalého českého národního centra naložil speciální autobus, který pro nás objednalo Arcidiecézní centrum pro mládež Nazaret v Praze, a po 11 hodinách nás vyložil v matičce Praze.

Díky Pánu za to, že nás celou dobu ochraňoval, a rodinám a farnosti za modlitební i finanční podporu.

Pavlína Jiranová

Bulharsko 2005

Z několika různých návrhů, jaký kraj světa o letošních prázdninách procestovat, jsme si vybrali Bulharsko a tamější pohoří. Vedly nás k tomu lákavá vyprávění a dobré zkušenosti těch, kteří tyto oblasti v nedávné době navštívili.

Koncem července naše devítičlenná skupina osob, pocházejících ze Studence či blízkého okolí, nastoupila v Praze do autobusu a pak jsme si „užívali“ 24hodinovou jízdu přes Maďarsko a Srbsko. Bulharskou metropoli Sofii jsme opustili záhy po příjezdu a přesunuli se do Borovce, horského střediska na začátku pohoří Rila.

Následující den jsme zahájili přechod tohoto pohoří, po cestách nás provázelo stejné turistické značení jako u nás. Jakmile jsme překročili horní hranici lesa a vnikli do pásma kleče, objevily se před námi první horské štíty, jaké můžeme vidět třeba v Tatrách. Na jeden z nich jsme se po kamenitých stezkách vyškrábali. Během několikahodinového perného výstupu pod žhavým sluncem jsme se zabavili mimo jiné pravou zimní koulovanou na zbytcích sněhu. Námaha se určitě vyplatila, zdolaný vrcholek Musala je se svou výškou 2925 metrů nejvyšším bodem jak Bulharska, tak celého Balkánu. Odshora se nám otevřel nádherný rozhled, hřebeny s vrcholky a údolí se rozprostíraly všude, kam jsme se jen podívali. Tábor jsme rozbili na úbočí Musaly, ačkoliv jsou v horách vyhlášeny národní parky, kvůli táboření ve volné přírodě tam údajně ještě nikdo problémy neměl.

Další trasa vedla přímo po hřebenu, takže jsme se mohli rozhlížet dolů po krajině a obdivovat horské louky, klečové porosty, kamenitá pole, klikatící se potoky a čistá jezera napájená zbylými vrstvami sněhu, všechno jako správná divočina neneslo známky lidské civilizace. Ani turistů jsme nepotkávali mnoho, většinou šlo o české skupinky podobné té naší, čímž se potvrzovalo úsloví o „nejvyšších českých horách“. Horšící se počasí nás přinutilo přejít za den celou hřebenovku a sestoupit k chatě u Rybných jezer. Odtamtud jsme nazítří pokračovali údolím dolů do civilizace. Přechod Rily jsme zakončili v turisticky až příliš vytíženém Rilském monastýru, jednom z nejvýznamnějších historických a kulturních míst Bulharska, patřícím také mezi památky UNESCO.

Místní linkou jsme se dopravili do města Rila, za jízdy se strhla průtrž mračen, bahno zaplavovalo silnice a vůbec nás nepřekvapilo, když jsme se později dozvěděli o povodních, které v tu dobu zemi postihly. V Rile nás hned na zastávce odchytil občan, který si k důchodu přivydělával ubytováváním turistů, a s povděkem jsme u něho strávili deštivou noc. Dlužno dodat, že v Bulharsku se žije na jiné cenové úrovni než u nás, a proto jsme si připadali bohatí asi jako západní turisté v Krkonoších.

Během přesunu k pohoří Pirin jsme se zastavili na prohlídku Blagoevgradu, dle průvodců nejkrásnějšího města v oblasti. Osly tažené povozy čekající na křižovatkách spolu s nejmodernějšími auty byly jednou z drobných ilustrací toho, že v Bulharsku už nastoupila nová doba, zatímco ještě neskončily staré časy. Z Blagoevgradu jsme pokračovali zrekonstruovaným železničním koridorem k jihu, téměř k řeckým hranicím. Během cesty jsme si při „rozhovoru“ se spolucestujícím znovu ověřili, že bulharština, ač slovanský jazyk, je pro rodilého Čecha nesrozumitelná. Když se připočte pověstný bulharský souhlas vrtěním hlavou a nesouhlas kýváním, není divu, že domluva s místními nebyla jednoduchá a uplatňovaly se při ní nejrůznější jazyky, od angličtiny po zkomolenou češtinu prokládanou několika bulharskými slovíčky, která jsme se naučili.

Cílem přesunu byl Melnik, kdysi větší město, dnes jen několik ulic, žijících z turistického ruchu, násobeného tím, že se jedná o středisko vinařské oblasti. Také my jsme podpořili místní krčmy a strávili večer ve svérázném vinárenském prostředí.

Za Melnikem jsme zhlédli další zajímavost, takzvané písečné pyramidy, vytvořené dlouhodobou vodní erozí. Za těmito písečnými útvary jsme narazili na Roženský monastýr, klášter o poznání skromnější a nenápadnější než Rilský, zato se v něm dal nalézt klid a ticho. Zbytek dne jsme pak stoupali přes zalesněné kopce, až navečer jsme se dostali opět pod strmé skalnaté štíty.

Ranní vstávání nám zpestřilo stádo dobytka, vynořivší se z mlhy. V celém Pirinu lze běžně potkat pasoucí se krávy či ovce, často i na místech, kde by člověk hledal spíš horolezce. Po celý výstup údolím na hřeben nás doprovázela hustá mlha, během nejprudšího úseku se už ale protrhávala, a když jsme vylezli k chatě u Temného jezera, už se nám otvíral pohled na scenérii okolních vrcholků. U jezera jsme nakonec strávili noc a po hřebenu pokračovali dál. Z výhledů kvůli mlze mnoho nebylo, navíc postup znesnadňoval silný vítr. Uvítali jsme proto, když jsme klesli do údolí k chatě Vichren pod stejnojmenným nejvyšším pirinským vrchem.

Do druhého dne se obloha nad očekávání vyjasnila a mohli jsme se pustit do výstupu. Od chaty Vichren, snadno dostupné autem, se táhly nahoru dosud nevídané zástupy turistů. Kvůli citelnému stoupání dalo práci vyšplhat se až nahoru, zato jsme byli odměněni kruhovým rozhledem do širokého okolí. Vichren dělal čest svému jménu, proto jsme se na přelidněném vrcholku, jen o málo nižším než rilská Musala, dlouho nezdržovali a raději sestoupili druhou stranou dolů, jednalo se už o trochu horolezecké zlézání skály. Podobných terénů jsme si pak ještě užili dost na následujícím majestátním hřebenu. Jeho úbočím vedla zčásti spořádaná pohodlná cesta, která však přecházela do onoho lezení přes skálu a krátký úsek vedený přímo po hřebenu byl zajištěn lany. Na pohled, kdy na obou stranách spadají do hlubiny strmé stěny, z nichž jedna je takřka kolmá, se jen tak nezapomíná. Nádherných výhledů s dominantním Vichrenem jsme se nezbavili ještě dost dlouhou dobu, dokud jsme nepřešli celý hřeben a nezmizeli v údolí, kde jsme zakotvili v pásmu lesa u jedné z horských chat.

Příští den jsme procházeli lesem či se prodírali klečí, dokud jsme nestanuli v sedle Predel, tvořícím rozhraní mezi Pirinem a Rilou. Rozložili jsme se za jedním z kiosků a na místě jsme zůstali po dvě noci, měli jsme tedy další příležitosti k ochutnávání místních pokrmů. Během odpočinkového dne jsme podnikli menší výpravu, mapa slibovala v blízkosti jeskyně. Místo nich jsme ale objevili mezi vyprahlými podhorskými pastvinami jen mamutí golfové hřiště ve výstavbě a vojáka střežícího střelnici. Po návratu jsme vypomohli místním s výkopem rýhy pro přípojku elektřiny a zahráli si v nedalekém kempu fotbal.

Náš pobyt se nachýlil ke konci, a tak jsme se autobusy vrátili do horké a prašné Sofie. Obhlédli jsme centrální náměstí s parlamentem, chrámy a další památky. Zavítali jsme také do obchodního střediska, plně rovnocenného našim obchodům, i na rozsáhlé tržiště, jaké u nás k vidění rozhodně není. Ráno jsme se pak vmáčkli na poslední volná místa v autobuse a stejnou cestou se vraceli domů, díky známostem a zkušenostem bulharského dopravce ani příliš dlouho netrvalo čekání na hranicích.

Dvoutýdenní cestování po Bulharsku uběhlo jako zajímavý sen, ale vzpomínky na obdivuhodnou přírodu, odlišné prostředí, pohostinné obyvatele a nevšední zážitky nám snad vydrží ještě nějaký čas po probuzení.

Stanislav Horáček ml.

Zprávy obecního úřadu

Opět připomínáme

vlastníkům pozemků, kteří mají zájem o změnu ÚPSÚ (např. chtějí stavět nebo prodat pozemek na stavbu v místech, která nejsou v zastavěném území), aby ji písemně podali na OÚ. Aktualizace a změna č. 6 už probíhá!!!

Uzávěrka fotosoutěže

bude 11. listopadu. Do soutěže je možno přihlásit snímky pořízené v letošním roce, a to na téma Příroda, portrét, děti a stavby ze Studence a Zálesní Lhoty. Autoři pěti nejlepších fotografií budou odměněni poukázkami na nákup materiálu a fotoslužby. Podrobná pravidla byla otištěna ve Zpravodaji č. 1/2005.

Půjčky z Fondu rozvoje bydlení

Obecní úřad Studenec vyhlašuje podmínky výběrového řízení na poskytnutí půjček z Fondu rozvoje bydlení.

Přihlášku je možné podat do 11 hodin 11. 11. 2005 na OÚ Studenec.

Žádost musí obsahovat:

• jméno a příjmení žadatele, název právnické osoby a statutárního zástupce
• adresa bydliště nebo sídlo právnické osoby
• přesné označení předmětné obytné budovy (adresa, číslo popisné, číslo parcely, doklad o vlastnictví domu nebo stavby, stavební povolení či jiný doklad o přípustnosti akce, příslušnou projektovou dokumentaci včetně předpokládané ceny)
• účel, na který má být půjčka poskytnuta
• předpokládaná lhůta dokončení stavby
• požadovaná výše půjčky
• návrh na stanovení záruky za poskytovanou půjčku – čestné prohlášení ručitelů a doklad o výši příjmu žadatele a ručitelů (u osob samostatně výdělečně činných výpis z daňového přiznání za uplynulý rok)

Z fondu se poskytují tyto druhy půjček:

Jednotlivé druhy půjček lze sčítat. Půjčky nelze získat opakovaně na jeden objekt ke stejnému účelu. Půjčku lze čerpat nejdéle 12 měsíců po podpisu smlouvy oběma stranami. Půjčka se splácí v pravidelných měsíčních splátkách. Začátek splácení jistiny i úroku včetně termínů splátek se stanoví ve smlouvě mezi obcí a dlužníkem. Ve smlouvě lze dohodnout dobu splatnosti půjčky.

Z jednání zastupitelstva obce 5. září 2005

Na třetím letošním zasedání zastupitelstva byla schválena výměna autobusových čekáren v Zálesní Lhotě (u Svatých, u Adolfových a u hasičárny), protože jsou staré a zrezivělé. Doporučuje se i upravit prostor kolem čekáren. Pan Zdeněk Horáček poznamenal, že na křižovatce v Zálesní Lhotě je třeba viditelně označit autobusovou zastávku. Pan starosta odpověděl, že označení zastávek zajišťují přepravci.

Zastupitelé odsouhlasili příspěvek 10 Kč na jednoho obyvatele na vytvoření fondu, který by sloužil na nezbytné předfinancování projektů z fondů EU (např. cyklostezka ze Studence do Jilemnice). Zřízení tohoto fondu schválila valná hromada sdružení „Krkonoše – svazek měst a obcí“. Zastupitelé také vzali na vědomí závěrečný účet tohoto sdružení.

Schválena byla změna zřizovací listiny ZŠ Studenec, podle nového zákona byl změněn název na „Základní škola a mateřská škola Studenec“.

Zastupitelstvo vzalo na vědomí návrh zadání aktualizace (změny č. 6) územního plánu.

Na základě požadavku majitelů pozemků bylo odsouhlaseno přeložení obecní cesty u Bartoňových čp. 17.

Firmě LUMIRO (Miroslav Jezdinský) byla udělena plaketa „Krakonoš chválí“.

V diskusi bylo domluveno, že ing. Urban připraví do příštího jednání návrh na výstavbu dětského hřiště s prolézačkami na pozemku mezi kurty a křovím pod školou.

Pan Z. Tauchman se dotazoval, jak to vypadá s výstavbou nové MŠ. Pan starosta odpověděl, že nejdříve musíme mít stavební povolení, projekt je před dokončením.

Paní Kulhánková se ptala, v jakém stadiu je prodej domu čp.100, protože budoucí majitel tam vozí suť i různý materiál a zaváží tím obecní pozemek. Obec už dříve slíbila, že se tím bude zabývat, ale zatím se nic neděje. Pan Vancl odpověděl, že si pořídil fotografie z tohoto místa a bude s panem Chrástkem jednat.

Na depozitní směnce, kterou má obec u KB, se neustále snižuje procento úroků, obec tedy bude hledat jiné řešení. Ing. Urban upozornil na podmínky podílových fondů.

Pan J. Krůfa navrhl, zda by nestálo za úvahu přihlásit jasan u Jezdinských do soutěže „Strom roku“.

Pan P. Junek, ředitel školy, připomněl, že je třeba komplexně řešit rekonstrukci zeleně v areálu kolem ZŠ včetně dětského hřiště. Na tyto akce je vypsán grant „Obnova přírodních areálů kolem škol“. Dále oznámil, že paní Bartoňová, pracovnice ministerstva školství, se byla podívat v ZŠ a seznámila se s plánovanou přístavbou nové MŠ. Tato stavba byla ministerstvem školství navržena jako součást státního rozpočtu roku 2006.

Pan M. Fejfar navrhl, aby se obec zabývala myšlenkou vybudování areálu pro kolečkové bruslaře, protože jejich jízda po silnici je nebezpečná. Pan Vancl odpověděl, že mají možnost využívat areál kolem školy, ale to pro ně není asi dost atraktivní.

Zprávy Základní školy

Od školního roku 2005/2006 vstupují v platnost veškerá ustanovení nové školské legislativy, která byla přijata na přelomu roku 2004 a 2005 a uplynulý školní rok tak v řadě situací byl dokončen v rámci přechodných ustanovení.

Základní škola vydala nový Školní řád, který obdrželi všichni rodiče a zákonní zástupci žáků v tištěné podobě. Nově Školní řád upravuje práva a povinnosti žáků, rodičů a zákonných zástupců a přesně definuje pravidla hodnocení výsledků vzdělávání a chování žáků.

Nejmilejší povinnosti však na začátku školního roku je přivítání nových prvňáčků, které si na následující fotografii „houfovala“ jejich třídní učitelka Mgr. Iva Exnerová.

Se čtenáři Studeneckého zpravodaje se ještě ohlédneme za loňským školním rokem. V jeho závěru se zúčastnili studenečtí závodníci celostátního kola lehkoatletické soutěže Kinderiády pro žáky 2. až 5. ročníku a do Studence přivezli zásluhou Jany Šimáčkové dvě stříbrné medaile.

V závěru školního roku jsou vždy vyhodnoceni nejaktivnější žáci a nejlepší sportovci školy za uplynulý školní rok:

PaedDr. Petr Junek

Z MŠ Studenec ve školním roce 2004–2005

2. 12. – Mikulášská besídka – vystoupení s programem

Starší i mladší děti ukázaly rodičům, co se v MŠ naučily (tj. písně, básně, tanečky, divadlo). Úspěch dětí byl odměněn potleskem. Dětem se nejvíce líbil Mikuláš a čerti, i když někdy si se strachem braly balíčky s nadílkou.

20.–22. 12. – Vánoční koledování, které se stalo tradicí v předvánočním čase. V provozovnách na děti čekají s odměnou, často je vidět i slza v oku. Děti rády přednesou básně, zazpívají koledy za doprovodu hudebních nástrojů.

25. 5. – Výlet do ZOO – děti se velmi těšily na zvířátka, letos měly zpestření jízdou autobusem po Safari na jeho střeše a pěkný výhled na celou plochu ZOO. Výlet se velmi líbil. Dík OÚ Studenec za finanční podporu.

21. 6. – Putování Studencem podle mapy – HLEDÁME FERDU – bylo hodnocení, co se děti naučily v MŠ, odpozorovaly, atd. Děti se podle mapy orientovaly po části obce, v přírodě, plnily úkoly podle psaníček. Vždy po krátkém odpočinku a občerstvení jsme putovali dál. Děti tak zvládly celkem dlouhou trasu, předvedly své znalosti a dovednosti formou hry. Akce se velmi zdařila, dětem se výlet líbil. Závěrem ve strašidelné jeskyni se svíčkami našly poklad.

24. 6. – Soutěže o ceny v ZŠ – kdy žáci 9. třídy velmi pečlivě a zajímavě připravili soutěže pro naše děti. Děti se rády a s odvahou pustily do úkolů. Velmi zapůsobilo, když skoro „dospělé děti“ pomáhaly našim dětem. Akce byla zdařilá, dětem se velmi líbilo u školy na hřišti, Škole patří velký dík.

Jaroslava Stránská

Z Mateřské školy v Zálesní Lhotě ve školním roce 2004/2005

1. září jsme v MŠ děti přivítali loutkovým představením „Paleček a jeho kamarádi“.

29. listopadu jsme zahájili plavecký výcvik v Jilemnici. Z celkového počtu 14 přihlášených dětí MŠ jich do bazénu jezdilo 10. Na začátku kurzu jsme spíš děti do vody pobízeli, zatímco na konci kurzu dováděly tak, že jsme je spíš brzdili. Domů se vracely utahané, ale se šťastným výrazem ve tváři a odpoledne se rodiče v šatně nestačili divit, co všechno jejich dítě dokáže (lovit puky pod vodou, plavat ve velkém bazénu atd.).

30. září jsme navštívili MŠ v Martinicích, kde jsme shlédli divadelní představení „O Smolíčkovi“ které předvedlo Divadlo jednoho herce z Liberce. Bylo to představení plné různých překvapení, hezkých písniček a také poučení. Po skončení divadla děti dlouho zkoumaly rekvizity, prohlížely loutky, navlékaly na hlavu parohy a chtěly si hrát dál, ale na pohádku čekaly ještě děti z další školky.

Nebylo to jediné představení, které děti navštívily:

V prosinci v ZŠ Martinice to bylo představení „O flétně Adélce“.

1. února 2005 jsme viděli v Jilemnici v KD pohádku „Líná strašidla“.

11. května také v Jilemnici „Narodil se klaun“.

30. listopadu jsme dostali pozvání na koncert Pavla Nováka, který se konal v KD v Jilemnici. Jeho koncert měl takovou atmosféru, že i ty nejmenší děti po krátké chvíli tleskaly, zpívaly, tancovaly a naplno prožívaly hudbu.

Čekání na Vánoce jsme si krátili plněním úkolů, které na nás každý den čekaly ukryté v oříšcích z adventního kalendáře. Děti napětím někdy skoro ani nedýchaly, když oříšek pouštěly na zem. Bylo to krásné, ale i dost náročné pro nás učitelky, protože jsme musely být připravené na jakýkoliv úkol. A jak ubývaly oříšky, rozsvěcovaly se na stromečku hvězdičky. Když už svítil celý stromeček, přišli do školky tatínkové, maminky, babičky a další hosté.

Vánoční pásmo, které jsme s dětmi připravili pro rodiče a veřejnost na 21. prosince, se skládalo z pohádky „Zvířecí chaloupka“, řady her, písniček a básniček o zvířatech. Na závěr zaznělo několik vánočních koled.

Během nacvičování děti získaly mnoho poznatků o zvířatech (čím se živí, jak se pohybují, jaký dávají užitek, jak se o ně starat, názvy mláďat atd.).

Také vystoupit před veřejností není vůbec jednoduchou záležitostí, ale většina dětí to zvládla na jedničku. Odměnou byly balíčky, které pod stromečkem našly. Radost měli i rodiče z přáníček a dárků, které pro ně děti vyrobily.

Po Vánocích nastalo velké těšení na karneval, který byl naplánován na 27. 1.

A tak se stříhalo, vytrhávalo, sestavovalo, nalepovalo, navlékaly se korále, opakovaly pohybové hry s tancem atd. Vzniklí šašci, klauni, různé masky, škrabošky a navléknuté korále postupně vyzdobily celou školku a pomohly vytvořit tu pravou atmosféru. Ale nepracovalo se jen ve školce, i rodiče měli s karnevalem plno starostí. A tak když jsme se ve čtvrtek 27. ledna všichni sešli ve vyzdobené třídě a v krásných maskách, už se jen tancovalo, zpívalo a soutěžilo. Některé hry a tance musíme na přání dětí zařazovat každoročně. Ani letos nesměla chybět „židličková, koštětová, klobouková“ atd. Taneční rej pokračoval ještě odpoledne s paní Jandurovou – vedoucí pěvecko-tanečního kroužku, který v MŠ vede již druhým rokem.

Výsledky své práce s dětmi paní Jandurová předvedla na vystoupení 11. května, které připravila na oslavu Dne matek.

Ještě před tím si ale děti užívaly zimních radovánek. Chodily sáňkovat, pytlovat, jezdit na kluzácích, pokoušely se i trochu lyžovat. Protože sníh je výborný stavební materiál, nejvíce si ho děti užily při stavbě sněhuláků, sněhových hradů, různých domečků a ohrádek, dortů, ale dobře se zabavily i vyšlapáváním cestiček ve sněhu nebo obyčejnou koulovačkou. Prostě sníh je príma.

Sníh ještě neroztál a už byl čas myslet na akci pro rodiče a děti – „ Velikonoční tvoření“. Probíhá již několikátým rokem vždy před Velikonocemi. Letos to bylo 15. března. Na stolcích je připraven různý materiál a záleží na každém, pro co se rozhodne. Někdo maloval vajíčka, jiný je polepoval, další vyráběl stojánky pro vajíčka, jiný dal přednost práci s provázkem a dalším materiálem. Většinou se ale prostřídali u všeho. Tak jako každoročně i letos vzniklo mnoho krásných a zajímavých výrobků.

Velkou událostí byly pro děti pouťové atrakce, které po několika letech opět dorazily i k nám do Lhoty. Nemohli jsme si to nechat ujít a 12. května jsme společně vyrazili na „pouť“. Moc jsme si to užili.

1. června jsme opět dostali pozvání ze ZŠ Martinice. Na oslavu MDD připravila akci „Pohádkový les“. Děti se v lese setkaly s celou řadou pohádkových postaviček, plnily různé úkoly a na rozloučenou ještě dostaly odměnu.

V pátek 3. června jsme se sešli už brzo ráno v Martinicích na nádraží a vláčkem jsme jeli do Jilemnice, kde také probíhaly oslavy k MDD. Tady měly děti možnost zasoutěžit si, povozit se na koních nebo lanové dráze, vydovádět se na sítích a skluzavce, posilnit se párkem v rohlíku, zahrát si na požárníky atd. V poledne si nás rodiče odvezli zpět do MŠ.

Konec školního roku už tradičně patří dětem přecházejícím do ZŠ. V letošním roce odcházelo z MŠ šest dětí. Loučili jsme se akcí „Mámo, táto, pojď si hrát, postavíme spolu hrad“. A tak se stavělo, malovalo, plnily se různé úkoly, zahrála se hra, hlad se zahnal opečeným párkem na ohníčku, ještě se chvíli posedělo, zazpívalo a postupně s přibývajícím večerem nás ubývalo, až zůstal jen dohořívající ohníček. A tak skončil zase jeden školní rok.

Přestože nepatříme mezi velké MŠ, bylo toho dost, co na děti čekalo, ale mezi tím vším se nesmí ztratit to hlavní – soustavná a trpělivá každodenní práce s dětmi.

Jaroslava Šormová

Z činnosti Klubu důchodců ve Studenci za rok 2004–05

Vážení, aniž jsme se nadáli, v přírodě i v kalendáři se ohlásil měsíc září. Skončily prázdniny a žáci již nastoupili svou povinnou školní docházku. Také my v tomto měsíci zahajujeme svá pravidelná nepovinná setkání se svými přáteli v Klubu důchodců. Také vás, kteří dosud váháte, bychom rádi mezi sebou přivítali. Abychom usnadnili vaše rozhodnutí, dáváme k nahlédnutí přehled činnosti za uplynulé desetiměsíční období.

V září se uskutečnil autobusový zájezd s cílem: Skanzen Přerov nad Labem. První zastávka – klenotnice v N. Pace – výstava drahých kamenů nalezených v okolních lokalitách. Druhá zastávka – zahradnictví v Dymokurách – výstava květin a kaktusů s možností nákupu. Skanzen Přerov nad Labem se nám zalíbil svým uspořádáním, vnějším i vnitřním vybavením. Při prohlídce exponátů běžné denní i hospodářské potřeby jsme se ve vzpomínkách přenesli o mnoho desetiletí zpět. Nechyběla ani babiččina rozkvetlá zahrádka, provoněná různými bylinkami. Nedaleko odtud v Muzeu motocyklů ČZ a jízdních kol si přišla na své mužská populace. V restauraci v Dřevěnicích nás čekala dobrá večeře a občerstvení, ale i hudba, tanec, zpěv. Plni dojmů a pěkných zážitků jsme se za pokračujícího zpěvu vraceli domů.

V říjnu mezi nás zavítal MUDr. B. Karásek. Vyslechli jsme zajímavou přednášku „Problémy a nemoci ve stáří“. Poznatky byly získány z dlouhodobé praxe. Četné dotazy byly přítomným srozumitelně zodpovězeny. Optimistická rada pro všechny zněla: „Zdravá výživa, pobyt a lehká činnost na čerstvém vzduchu, nestranit se lidí.“

V listopadu byl pro velký zájem již podruhé pozván bývalý občan Studence p. Hák na besedu o studeneckých rodokmenech. Obdivuhodně a s velkým přehledem hovořil, ale i odpovídal na otázky, aniž by se dotkl intimního soukromí jednotlivých rodů.

Prosinec patřil tradičně oslavě svátků Mikuláše a Vánoc. Pod vedením p. uč. M. Mečířové a V. Vlčkové zahráli žáci vyšších tříd ZŠ pohádku „O Popelce“. Po zdařilém provedení následoval velký potlesk. Účinkující i všichni přítomní obdrželi od Mikuláše a anděla sladkou nadílku. Od čertů nadílku metlou. S přáním všeho dobrého a pokojného od předsedkyně Klubu a společným zpíváním koled bylo příjemné odpolední setkání zakončeno.

V lednu mezi nás zavítali žáci s hudebními nástroji pod vedením p. H. Hákové, aby libými tóny skladbiček i koled společně s námi přivítali nový rok. Potom přečetl p. M. Škrobánek blahopřání. Po vzájemném podání rukou se vytvořila hřejivá atmosféra jakoby velké rodiny, čímž jsme se utvrdili, že je nám v tomto společenství dobře.

Únor jsme zahájili masopustním odpolednem. Hojnost přítomných překypovala dobrou náladou nejen obdržením věcných výher (díky dárcům z řad členů i místních sponzorů). Veselice při hudbě FIJEPI se neobešla bez zpívání známých písní. Po dobře a chutně připraveném pohoštění, s úsměvem odcházeli přítomní domů.

V březnu byla v plánu beseda „Sociální politika a problémy seniorů při jednání na úřadech“, kterou měla navštívit bývalá starostka I. Benešová. Omluvila se ze zdravotních důvodů, náhradní termín včas oznámí. Posezení s občerstvením se konalo při reprodukované hudbě.

V dubnu nám člen Klubu p. V. Nosek promítl video pod názvem „Kanada – země přírodních krás, zajímavé architektury a společenství“, provázené slovem. Hovořil o návštěvě Kanady a zážitcích z cesty i tamější atmosféře.

V květnu se v areálu ZŠ konala oslava Svátku matek., kde jsme byli čestnými hosty. Děti z MŠ a žáci ZŠ pod vedením svých učitelek připravili pestrý program. Zhlédli jsme výstavku keramických výrobků, ručních prací z různých materiálů. V prostorách jídelny nejmenší děti předvedly pásmo říkanek, zpívánek a scének. Žáci z hudebního kroužku zahráli několik pěkných skladbiček. Nejmenší předali pěkná přáníčka. Všem ženám popřál i jednatel Klubu a předal vkusný dárek, dva kapesníčky a čokoládu. Děvčata 7. ročníku připravila k pohoštění vkusně upravený, chutný, plněný šunkový závitek s rohlíkem.

Ředitel školy PaedDr. P. Junek nám popřál hodně zdraví a poté seznámil přítomné s některými novinkami týkajícími se přístavby a chodu zdejší školy. Následovalo občerstvení, podarování účinkujících, zpěv, volná zábava. Za důstojnou oslavu děkujeme všem učitelům i žákům MŠ a ZŠ.

V červnu se konalo „Slavnostní závěrečné posezení u Trautenberka“. Prohlédli jsme si nově otevřený společenský sál, bar a příslušenství. Předsedkyně L. Ježková zahájila slavnostním přivítáním, byla přečtena zpráva o činnosti Klubu za uplynulé období a poděkovala všem, kteří se jakkoliv podílejí na průběhu našich setkání (plakáty, kronika, obsluha s občerstvením, foto, hudba…). Příjemným zpestřením druhé části odpoledne bylo duo – harmonikář p. M. Drábek a hráč na vozembouch p. M. Jezdinský. Účastníci vydatně pomáhali zpíváním. Chutnou večeři a občerstvení zajistil personál restaurace. V dobré pohodě jsme se rozcházeli.

Aby se nám dobře žilo a o prázdninách dobře bylo, přijali jsme nezištnou nabídku vedoucího komorního souboru „Melodie“ z Prahy, p. profesora, prom. hudebníka F. Kobyláka (jezdí na chalupu v Zálesní Lhotě). Po dohodě a uvedení 29. 6. následoval pro nás nezapomenutelný zážitek předvedeného programu ke 120. výročí narození Karla Hašlera. Velmi na nás zapůsobila vysoce profesionální hra se slovním doprovodem k životopisu a k jednotlivým skladbám tohoto známého českého písničkáře. Korunovaná byla v citlivém podání zpěvačky v dobovém oblečení pí Ivanky Ježkové. Okamžitě si podmanila všechny přítomné tím, že je vyzvala, aby bez ostychu zazpívali s ní, takže dvě hodiny zpívali od srdce všichni v sále. Díky dobré atmosféře přidali umělci ještě půlhodinu moravských písní, v nichž zpíval i violoncellista p. Mgr. V. Vomáčka. Všichni účinkující byli často odměňováni bouřlivým potleskem, ale i provoláváním jako projevem úcty umělcům, neboť plně vystihli, jaká píseň je nejbližší srdci lidí českého národa. Nikomu se nechtělo odejít ani poté, co obdržel od pí Ivanky malý symbol – hašlerku. Účinkujícím souboru včetně prof. Kobyláka vřelý dík za to, že se nezištně s námi podělili o toto hudební a pěvecké cítění. Jistě se ještě v budoucnu setkáme.

Závěrem chci poděkovat jménem všech obecnímu úřadu za finanční podporu a poskytnutí prostoru k našim pravidelným setkáním Klubu důchodců. Sponzorům dík, zachovejte nám přízeň. Přátelé ze Zálesní Lhoty a Studence, čekáme na vás.

L. Ježková, předsedkyně, a M. Škrobánek, jednatel

Hudební střípek

31. červenec – konec prvního prázdninového měsíce a hle: dvě kultury v naší obci najednou.

U rybníka rockový koncert skupiny JAM BAZAAR „TOP OF THE POP“ live a v kostele středověká instrumentální vokální hudba. Co vybrat? Jelikož jsem byla v sobotu na přejezdu rybníka a večer na taneční zábavě skupin HALLODRN a PROROCK, dala jsem přednost staré hudbě a opravdu jsem nelitovala. Chtěla bych se s Vámi podělit o zážitek z hudby historicky vzdálené, přesto uchu i srdci docela blízké a srozumitelné.

Severočeský soubor SOLIDEO, který vznikl v roce 1998, se specializuje na interpretaci instrumentální a vokální hudby středověké gotické, renesanční a barokní. Hraje oděn v dobových kutnách ve čtyřčlenném obsazení na repliky nástrojů, které si hudebníci obstarávají po celé Evropě díky vstřícnosti hudebních oddělení, muzeí a historické literatuře.

V jeho podání jsme slyšeli známé zobcové flétny ze syntetických materiálů, které často vystřídaly přírodní bezové a kostěné (nejmenší z krůty, největší ze pštrosa), flétnu jednoručku, dále nástroje vzdušnicové – cornamusu, krumhorn (mají dva třtinové plátky). Nejenom zvukem, ale i vzhledem nás ohromily zvířecí rohy: mufloní, beraní, kravské, kozí. Jestlipak víte, co je to gemshorn? Ve středověku oblíbený předchůdce zobcové flétny má pět otvorů a je vyroben z rohu kamzíka. Do výčtu bravurně ovládaných nástrojů patří platterspiel – píšťala s koženou měchuřinou, středověké tříhlasé dudy, chalumeau – zobcová flétna s jednou klapkou a barokní dvouklapkový klarinet. Ze strunných nástrojů se představil cimbál, trumšajt a niněra.

Všechny zde jmenované hudební nástroje zajímavě uvedl a vtipným slovem představil Miloš Fr. Rejman, s nímž jsem se seznámila díky paní Horáčkové, která koncert zprostředkovala. Přímo od něho jsme se dozvěděli, že mají na kontě stovky koncertních i doprovodných vystoupení, spolupracují s hercem prof. Radovanem Lukavským, Evou Pilarovou, Milenou Steinmasslovou. Vystupují převážně v interiérech hradů, zámků či kostelů u nás i v zahraničí. Od roku 2000 vydali pět kompaktních desek, které jsme si po skončení koncertu mohli prohlédnout, případně zakoupit.

Vzácného seznámení jsme využily s Danou Synkovou k příslibu výchovného koncertu pro žáky a učitele naší základní školy a všechny zájemce z řad veřejnosti obce a blízkého okolí.

Pokud se podaří uskutečnit další šňůru koncertů, srdečně Vás tímto zvu na jedinečný originální nevšední hudební zážitek.

Iva Exnerová

Několik poznámek o kulturní části letošního ročníku fotbalových slavností

V době, kdy už začaly přípravy na další ročník, dovolte několik vět ke slavnostem 2005.

Třetí ročník fotbalových slavností byl zahájen v pátek 24. 6. festivalem rockových regionálních hudebních skupin. Vystoupila na něm seskupení Životní minimum, Hallodrn (Semily), The Muff (členové pochází převážně z Jilemnice) a Improvizarium (převážně Roztoky).

Životní minimum založili ve Studenci koncem roku 2004 bratři Michal a Tomáš Chrtkovi (elektrické kytary) spolu s Tomášem Jiřičkou (bicí). Dalšími členy této kapely jsou Lenka Šikolová (klávesy), Marie Tauchmanová (zpěv) a Ondřej Pivrnec (baskytara). Vystoupení v rámci zmíněného festivalu bylo jejich prvním veřejným představením se.

Zatímco páteční večer byl pojat spíše jako koncert, v sobotu během Československé oldies diskotéky se tancovalo opravdu hojně. Večera se zúčastnilo odhadem tři sta lidí a jasně se ukázalo, že hity 60.–90. let stále žijí.

V neděli se o slavnostní zakončení letošního ročníku postaral Vrchlabský dixieland. Toto hudební seskupení je už legendou. Vzniklo v průběhu 70. let, jeho šesti členům je dohromady 401 let a prošli různými kapelami a orchestry. Pod vedením Ivana Stefanova, našeho vynikajícího pozounisty, hrají nyní v sestavě: bratři Erbrtovi (bicí, klarinet a zpěv), Vladimír Paulů (baskytara), Karel Pičman (trumpeta) a pan Procházka (bendžo).

A na závěr malou poznámku: Vrchlabský dixieland se letos ve Studenci představí ještě jednou – při křtu nové hasičské stříkačky 1. října na parkovišti u Sokolovny.

Z různých zdrojů Pavlína Jiranová

Ohlédnutí za přejezdem rybníka Kameňák

Ve dnech 30. a 31. 7. 2005 byla na Kameňáku obnovena tradice přejezdů tohoto rybníka. První zmínka o této akci je už z první republiky, kdy přejezd po lávce pořádala pro své zaměstnance firma Fejfar-Mládek. Novodobé přejezdy skončily v roce 1990 svým sedmým ročníkem. Přejezd byl v tomto období spojen i se Studeneckým triatlonem. Další akce tohoto druhu pak byla pořádána na rybníku Kruhovka. Po skončených pěti ročnících přejezdu Kruhovky přišel nápad vrátit tuto zvláštní disciplínu na původní místo.

Za podpory obce Studenec, sboru dobrovolných hasičů, rybářského svazu a mnoha místních podnikatelů a nadšenců se podařilo tento záměr uskutečnit.

Celá akce vypukla v sobotu v 15 hodin disciplínami dospělých. Jelo se na kole nebo na trakaři po 60m dlouhé a 20–25 cm široké lávce. Specialitou byla účast dvoukola. Stejně jako v minulých ročnících se jelo jak na ujetou vzdálenost, tak na čas. V případě překonání lávky šlo o co nejpomalejší čas. V trakaři, kde docházelo k výměně dvojice po přejetí lávky před zpáteční cestou, se počítal čas nejrychlejší.

Přejezdu na kole se zúčastnilo 20 závodníků, na trakaři 8 dvojic. Pro vítěze byl vyroben nový putovní pohár.

Na dvoukole se část lávky podařilo překonat dvojicím Martin Hrubý - Sendi Tropp a Pavel Černý - Pavel Černý ml.

Zatímco se na lávce závodilo, probíhala na můstku doprovodná soutěž ve skocích do vody. Můstek byl vybaven umělým povrchem, který ze skokanského oddílu, kde trénuje, zajistil pan Zdeněk Remsa. Patří mu za to naše zvláštní poděkování

Skákalo se na plastových bobech, snowboardech i na lyžích a ti nejodvážnější jen na tom, co si s sebou nosí pořád.

Navečer byl pro všechny účastníky připraven hudební program se skupinami Hallodrn a Prorock, který bohužel ukončila silná bouře kolem jedenácté večer.

Během nedělního odpoledne jsme pokračovali ve stejných disciplínách, tentokrát ale soutěžily děti. Závodníci se přihlašovali naprosto živelně, takže přesný záznam účastníků prostě chybí. Vítěz je ovšem zcela jasný. Putovní pohár za rok 2005 pro nejlepšího mladého závodníka v přejezdu na kole nese jméno Evy Bartoňové.

Pro neplavce byly připraveny doprovodné disciplíny: přetahování lanem a překážkové dráhy zručnosti s fotbalovým míčem. Vzhledem k tradiční soutěži dospělých – pití piva na čas – proběhlo v neděli dětské klání v pití limonády, do kterého se děti pustily s takovou vervou, že za chvíli připomínaly své kolegy lezoucí právě z rybníka.

Odpoledne zpestřila nejmladší část sboru dobrovolných hasičů, která nám předvedla požární útok na hořící cíl s efektním příjezdem na místo „požáru“. Probíhala exhibice skoků z můstku. Na konci celého dne návštěvníky rozproudila dnes již legendární revivalová skupina Jam and Bazaar, jejíž produkci doprovázely pyrotechnické efekty.

Všem, kteří se na této akci podíleli, upřímně děkuji.

Jan Horáček (redakčně upraveno)

SOUSED ROKU 2005 – 8. ročník

Malé sousedské posezení a soutěž „Soused roku 2005“ se uskutečnila na tábořišti Privat LUMIRO v sobotu dne 27. 8. 2005. V úvodu byla připomenuta historie těchto sousedských posezení, které budou mít v říjnu 2005 již 10leté výročí. Pod názvem Soused roku se však sousedská posezení konají až od roku 1998 s tím, že střídavě jsou soutěže určeny pro muže nebo ženy. Letošní 8. ročník soutěže byl tentokrát určen pro ženy. Pro všechny příchozí byla dále vyhlášena soutěž o nejatraktivnější dobové oblečení, protože ráz večera byl „Westernové městečko“.

V úvodu bylo pro děti připraveno překvapení svezení na opravdovém velkém koni. Tento zážitek umožnili všem přítomným dětem manželé Baudyšovi, za což jim patří poděkování.

Hudební doprovod Tria FIJEPI a Kapely Míly Šulce vykouzlil příjemnou sousedskou atmosféru a dobrou pohodu. K tomu dále přispěla i stylová výzdoba celého tábořiště a dobové oblečení přítomných. Již od začátku bylo zřejmé, že někteří opravdu nenechali nic náhodě a  jejich oblečení bylo vskutku dokonalé.

Samotné soutěže o Souseda roku 2005 se zúčastnilo 6 žen. Pro ně bylo připraveno 5 jednoduchých soutěží na téma „Cesta za pokladem“. První soutěž se jmenovala „Uzlové písmo“, další „Kravata“, „Trefa“, a „Poklad“. Pátá finálová soutěž se jmenovala „Oslava“. Při ní si každá soutěžící musela vybrat tanečníka a tancem (kankán) oslavit nalezení pokladu a dokončení této pomyslné cesty za pokladem.

Porota pečlivě hodnotila a došla k závěru:

Líba Jezdinská – Soused roku 2005 – držitelka putovního poháru na další rok.

Anežka Kočárková a Lída Jezdinská

Lída Pavlíčková, Mirka Stránská, Yvetta Nosková

Soutěž pro příchozí „Dobové oblečení“ dopadla následovně:

Líba Jezdinská (zlatokop)

Jarda Hanuš

Vendula Kuříková

Iva Hanzlíková, Maruška Štormová, Bohouš Bachtík

Vyhodnocení obdrželi květiny, dárky a ceny od pořadatelů a dále od Pekařství Hák, Aries Šulcovi, kluci z truhlářství U Kulhánků, Stihl Cermanovi, Luďka Běhounka, Milana a Líby Jezdinských a také plný koš čerstvých hub od Pepy Pičmana pro novou Sousedku roku 2005. Všem touto cestou ještě jednou děkuji za podporu a ceny, které na tuto akci věnovali.

Kapela Míly Šulce neúnavně hrála jednu nádhernou píseň za druhou. Sólo s kapelou si zazpívala také paní Synková. Tančilo se a dobrá nálada a pohoda vydržela až do pozdních nočních hodin.

Na závěr bych chtěl ještě jednou poděkovat soutěžícím ženám za perfektní výkony a dále všem, kteří mi s přípravou této akce pomohli. Speciálně pak hudbě – Milošovi a zpěvačce Ivě, kteří tomuto večeru dali neopakovatelnou atmosféru.

Mirek Jezdinský j.r.

Sportovní soutěže a dětská diskotéka

Na začátku prázdnin, dne 9. 7. 2005, se u Jezdinských (Privat Lumiro) konala dětská diskotéka a sportovní soutěže. Diskotéku a všechny soutěže připravily a uváděly Markéta Jezdinská a Monika Wernerová.

Celkem se 14 sportovních soutěží zúčastnili chlapci: Petr Jezdinský, Adam Jezdinský, Tomáš David, Matouš Werner, Michal Vancl, Jakub Vancl, Tomáš Šír, David Kulhánek a Lukáš Bachtík. Dívky: Petra Jezdinská, Olívie Běhounková, Michaela Dubská a Jana Jiroutová. Nejmladším účastníkem a hostem byla 4letá Eliška Kafková z Nového Bydžova.

A jak to dopadlo?

Po soutěžích následovala dětská diskotéka. O hudbu se postaral Kuba Stránský, pomáhal Filip Jezdinský, Nela Jezdinská a Verča Bachtíková. Tančilo se až do večera a málokomu z přítomných se chtělo domů.

Markéta Jezdinská, Monika Wernerová a Petr Jezdinský

Přehled činnosti hasičů za poslední rok

11. září 2004 zahájily děti novou sezónu soutěží v požárním útoku v Nedaříži. Dosáhly tu s časem 24,48 s druhého místa a odvezly si pěkný dort.

2.–3. října se děti zúčastnily soustředění na Pecce, které uspořádali jilemničtí hasiči. Připravovaly se tady na branný závod a v soutěži hlídek se umístily na 4. místě. Učily se např. topografii, orientaci podle buzoly, střelbu ze vzduchovek, uzly nebo šplh na laně. Čas jim ale zbyl i na zábavu a různé hry.

9. října se v Čisté u Horek konalo podzimní kolo branného závodu. Mladší děti skončily na 13. místě (z 25), starší děti na 33. místě (ze 45) a dorost na 6. místě.

27. října nás Pepa Vancl vzal na exkurzi do jilemnické zbrojnice. Naším průvodcem tu byl hlavně Jirka Vancl.

26. listopadu jsme byli pozváni na každoroční hasičskou výroční schůzi.

18. prosince jely děti do Čisté u Horek na fotbalový turnaj. Družstvo A obsadilo 3. místo, družstvo B 4. místo a nejmladší družstvo C 6. místo.

15. ledna 2005 získaly děti pomyslnou zlatou medaili na plaveckých závodech v Jilemnici.

2. dubna děti vybojovaly v Jilemnici v turnaji ve vybíjené 3. místo.

1. května děti skončily v požárním útoku na 7. místě z 19 družstev.

14. května soutěžili dospělí v požárním útoku v Nedaříži. Muži A obsadili první místo, B po nedokončeném útoku také první místo, bohužel od konce.

28. května odjeli kluci na Superpohár do Mříčné. V požárním útoku skončili v silné konkurenci na 21. místě a za sebou nechali dokonce mistry republiky.

4. června jsme uspořádali soutěž u nás ve Studenci. Děti se umístily na 6. místě, muži A na 2., muži B na 3. a ženy na 2. místě.

18. června byly děti na soutěži v Rovensku pod Troskami 5. z 11 družstev.

25. června obsadily děti stříbrnou pozici v soutěži v Dolní Kalné.

31. července jsme ve Studenci na akci „Přejezd rybníku Kameňák“ předvedli ukázku požárního útoku na hořící cíl.

20. srpna jsme se zúčastnili noční soutěže v Nedaříži. Muži B skončili na 5. místě a „muži A“ (6 holek a 1 kluk, ale stejně jsme byli v mužské kategorii) na 10. místě.

V tomto školním roce už děti stihly 10. září získat 2. místo na soutěži v Nedaříži.

Zdeňka Grofová

Sportovní klub Studenec

Před novou sezónou

Po loňské neúspěšné sezóně studeneckého áčka převzal trenérský post úspěšný trenér žáků Vladimír Letkovský a vedoucím mužstva se stal předseda klubu Vítek Kuřík. V letní přestávce klub opět investoval do další údržby hřiště, nákupu tréninkového vybavení a také k posílení hráčského kádru. Hostování bylo prodlouženo Davidu Tužovi (SK Jilemnice), Vasylu Kampovovi (Sokol Horka) a Jiřímu Peterovi (Sokol Mezilesí) a nově na hostování přišli Jaroslav Smolík (HFK Benecko) a Roman Česánek (FK Vrchlabí). Hostování dále nebylo prodlouženo Marku Salátkovi (Sokol Kruh), se kterým se studenecký klub rozloučil o poločase úvodního zápasu I.B třídy se Sokolem Horní Branná a poděkoval mu za vynikající služby v dresu SK Studenec (41 nastřílených mistrovských branek). Obdobně ukončil hostování i Marek Hartych (SK Jilemnice). Naopak na hostování do Sokola Martinice odešel Petr Pavlata (byl na hostování v Zálesní Lhotě).

Letní přípravy se zúčastňoval početný kádr hráčů (na některých trénincích až 25 hráčů), což rozhodně prospěje oběma mužstvům, neboť béčko postoupilo do okresního přeboru a čeká jej rozhodně náročnější program než v okresní soutěží, kde zůstalo pouze 10 mužstev. Favority okresního přeboru jsou posílené celky Rokytnice a Bozkova, postupové ambice neskrývá ani celek Víchové nad Jizerou. Cílem studeneckého béčka je hrát o poklidný střed tabulky a i nadále ho v letošní sezóně povedou Roman Puš, Jan Krůfa a Václav Vancl.

V rámci přípravy muži porazili Dolní Kalnou 3:1 (T. Synek, Jiřička, Brož) a vyhráli kvalitně obsazený turnaj v Kruhu, když ve skupině porazili Libštát 2:0 (Jodas, Brož), Radčice 1:0 (Hermon) a Mříčnou 3:0 (T. Synek, Přiklopil, Smolík). Ve finále remizovali s Lučanami 0:0, ale byli úspěšnější v penaltovém rozstřelu.

Tým minižáků po loňském 2. místě bude výrazně omlazen, neboť odešel silný ročník 1994. I tak budou mít vedoucí mužstva Radek Mejvald a Ríša Nosek v kádru několik kvalitních fotbalistů (Mejvald, bratři Kuříkové, Nosek, Horáček).

Vzhledem k početnému ročníku 1994 rozhodl výbor SK Studenec přihlásit nově vzniklé mužstvo mladších žáků do okresní soutěže v rámci OFS Trutnov. Mužstvo povedou Alois Kuřík, Jiří Čivrný a Jaroslav Nedomlel. Starší žáci sice mohli pokračovat v krajské I. A třídě, ale po odchodu pěti hráčů ročníku 1990 do dorostu a Jirky Povra na hostování do Slovanu Liberec budou hrát pod vedením Vlada Letkovského a Sváti Čecha pouze okresní přebor. Mužstvo na hostování posílili hráči z Dolní Kalné Milan Ježek, Lukáš Lejdar a Tomáš Sokol. V přípravném zápase podlehli mužstvu krajského přeboru Turnov-Pěnčín 0:5.

A tým dorostenců pod vedením Miroslava Šembery a Jiřího Povra opustil pouze Tomáš Synek, naopak mužstvo bylo posíleno na postu gólmana o Dominika Štilce, který přišel na hostování ze Sokola Horka. V přípravě zvítězili na hřišti Sokol Dolní Branná v poměru 5:0. B tým bude nadále působit v Zálesní Lhotě pod vedením Antonína Pacholíka.

Výsledky podzim 2005

Orientační běh

O prázdninách se zúčastnili závodníci SK Studenec několika vícedenních závodů. Na počátku července startovali na pětidenním závodě Česká Kanada v Kunžaku u Jindřichova Hradce a nejlépe si vedl Martin Klouček, který ve své kategorii H12 obsadil 4. místo. Jeho bratr Tomáš startoval ve stejné době na závodech ve Švédsku.

Čtyři umístění na stupních vítězů přivezli orientační běžci ze čtyřetapových závodů Advanta v Opočně (1. místo Honza Exner v H16, 2.místo Martin Klouček v H12 a 3. místa Eva Bartoňová v D12 a Michal Kučera v H14). Dalším víceetapovým závodem byly Jičínské skalní pětky kolem hradu Valečov, kde získal Martin Klouček 2. místo v H12, cenné je i 4. místo Tomáše Kloučka v silně obsazené kategorii H16. Navíc si Honza Exner a Tomáš Klouček vybojovali postup na Mistrovství republiky, které se koná v Janově u Litomyšle v polovině září 2005.

Obdobným skalním vícedenním závodem, kterého se zúčastnili studenečtí orientační běžci, byly tříetapové Pěkné prázdniny v Českém ráji se shromaždištěm v Kacanovech. Více než tisícovku závodníků z celé České republiky, Německa a Španělska čekaly náročné terény ve skalách. Ze studeneckých závodníků se nejlépe vedlo Martinu Kloučkovi, který se v závěrečné třetí etapě probojoval na celkové 3. místo. Tomáš Klouček skončil v H16 na 5. místě a o „bednu“ ho připravila chyba v první etapě. Dalšími účastníky těchto závodů byli Petra Cermanová, Michal, Štěpán a Tomáš Kučerovi, Jan Exner a Petr Junek.

Poslední prázdninový víkend byla na pořadu čtyřetapová Cena východních Čech, kterou pořádali hradečtí orientační běžci v terénech kolem Dvora Králové. Studeneckým závodníkům se podařilo získat od každé medaile jeden „kousek“. Danda Mejvald zvítězil v H10N, Kristýna Šemberová vybojovala 2. místo v D10N a Kuba Šmíd doplnil sbírku 3. místem v H12B.

Výrazného úspěchu dosáhl Honza Exner (viz foto) v posledním závodu celostátního žebříčku, který se běžel v Miliřích u Liberce a po výborném výkonu získal první medailové umístění pro SK Studenec z celostátních závodů.

Na podzim čeká studenecké závodníky ještě seriál závodů Východočeské oblasti, první z nich se uskutečnil na mapě Hlucký les nedaleko Rokytnice v Orlických horách a Studenečtí si udrželi 10. místo v celkovém pořadí, i když někteří závodníci chyběli. Na stupně vítězů tentokrát vystoupili Kristýna Ulvrová v D10N a Iva Magočová v D12D.

Alpské lyžování

Závodníci alpského lyžování se pilně připravují na novou olympijskou sezónu a využívají především velké zastřešené sjezdovky v Botropu nedaleko Düsseldorfu (600 m dlouhý svah s vypreparovanou sjezdovou dráhou). V širších reprezentačních výběrech jsou Pavla Klicnarová, Daniela Marková, Adam Zika a Matyáš Mleziva.

PaedDr. Petr Junek

Zpráva o studeneckém tenisu

Meziokresní tenisové soutěže se dohrály začátkem prázdnin a nyní známe výsledky. Družstvo žáků převážnou část sehrálo ve složení: Kuřík Michal, Plecháč Petr, Stránská Kristýna a Kadavá Denisa. Do sestavy patří ještě Kučera Michal, Vancl Lukáš a Kulhánek Michael. Z osmi účastníků byli studenečtí žáci pátí, což se počítá jako dobrý výsledek, protože se jedná o jediný vesnický kolektiv.

Veteráni měli v soutěži 11 týmů dvě družstva. Studenec A se umístil na třetím místě a Studenec B o dvě místa níž, byl pátý. V porovnání s tenisovými základnami z Turnova, Lázní Bělohrad, Lomnice nad Popelkou jsme byli více než rovnocennými soupeři. Pochvalu jistě zaslouží vítězství Zdeňka Povra na turnaji v Dolní Branné, ale především celkové třetí místo Denisy Kadavé na turnaji „Masters“ v Litomyšli. Tomuto krajskému zápolení předcházely turnaje v Tanvaldě, Kolíně, Chrudimi a Mladé Boleslavi, kde se umístila Denisa jednou na prvním, dvakrát na druhém a jednou na třetím místě. Blahopřejeme tedy do Zálesní Lhoty devítileté žákyni Kadavé a závěrem sportu zdar a tenisu zvlášť.

Za TK Studenec Petr Hák

Orel – volejbal

Jelikož jsme propásli uzávěrku minulého čísla Zpravodaje, přinášíme tentokrát konečné výsledky našich volejbalistek v krajském přeboru. Ženy podávaly velmi dobré výkony především se silnějšími soupeři, bohužel jim utekly některé zápasy s papírově slabými soupeři, a to znamenalo v konečné tabulce 4. místo.

Dorostenky patřily v soutěži k nejmladším, a tak je 9. místo, ale zejména výkony našich hráček, úspěchem.

Do nové sezóny vstoupily ženy v neděli 28. 8., kdy přivítaly na domácím hřišti hradeckou Slavii. V soutěži mají letos hned 4 nové týmy – Žacléř (sestoupil z vyšší soutěže), Sokol Jezbiny, Spartak Vrchlabí (nové týmy) a Zbečník „B“ (přeřazen z druhé skupiny místo Pouchova).

Dorostenky budou startovat v krajském přeboru juniorek v Hradeckém kraji, kde budou mít 7 soupeřek.

Ing. Václav Urban

Odkdy známe cukrovku?

Dnes víme, že cukrovka je v podstatě těžké onemocnění, jež však můžeme dobře kontrolovat a zvládat. Tak tomu vždy nebylo. K jakým změnám v poznání a léčbě této choroby došlo v průběhu času, nám pomůže pochopit malé historické ohlédnutí.

Už ve starobylém egyptském papyru z doby okolo roku 1500 př. Kr., označovaném jako „Papyrus z Ebersu“, je cukrovka popsána včetně jejích příznaků. Také v pozdějších arabských a čínských rukopisech se objevují zprávy o lidech, kteří pili velké množství vody a vylučovali nadměrné množství moči; zřejmě trpěli právě touto nemocí. Tyto staré rukopisy se zmiňují dokonce o diagnostických testech, při nichž se moč pacientů vylévala do blízkosti mravenišť. Jestliže mravence moč přitahovala, byl to důkaz přítomnosti cukru a diagnóza mohla být stanovena. Řecký lékař Aretaes (120–200 let př. Kr.) byl první, kdo tuto nemoc označil jako „diabetes“, což přibližně znamená „vyprazdňovat“ nebo „protékat“. Latinské slovo „mellitus“ („s medem smísit“, „ jako medem oslazen“) se často používá (diabetes mellitus) zřejmě proto, že názorně upozorňuje na existenci cukru v moči.

V šedesátých letech 19. století vyšetřoval německý lékař Paul Langerhans pod mikroskopem části slinivky břišní. Zjistil, že některé její buňky přijímají různá barviva. Když je zabarvil, uviděl, že tyto buňky jsou seskupeny a na způsob ostrůvků roztroušeny po celé slinivce břišní. Ve slinivce jich bylo pouhé procento. Kvůli svému rozptýlenému rozmístění byly pojmenovány jako „Langerhansovy ostrůvky“. Jejich funkce však zůstávala otázkou.

My už odpověď známe. Víme, že ostrůvky obsahují beta buňky, jež vyrábějí, ukládají i vylučují inzulin (hormon, který snižuje cukr v krvi, tedy glukózu). Jsou v nich také alfa buňky, které produkují glukagon, což je látka zvyšující obsah cukru v krvi.

K jednomu z prvních skutečně významných objevů, týkajících se diabetu, došlo v osmdesátých letech 19. století, kdy Oscar Minkowski a Joseph von Mering našli těsnou souvislost mezi slinivkou břišní a touto nemocí. Přitom se na výzkum cukrovky ani nespecializovali – chtěli pouze zjistit, jaké účinky mají různé tělesné orgány na trávení a zpracování potravy. Když odstranili psovi slinivku břišní, začal nadměrně močit, v moči se objevil cukr a pes nakonec pošel. Tento experiment obrátil pozornost vědeckého světa ke slinivce a k jejímu možnému vztahu k diabetu.

Velký průlom v léčbě cukrovky nastal v roce 1921. Dva badatelé se rozhodli strávit léto tím, že se pokusí izolovat ze slinivky látku, která by mohla sloužit v léčbě této nemoci. Vedoucím výzkumu byl chirurg dr. Frederick Banting, jenž nebyl v oblasti diabetu kvalifikovaným lékařem a s cukrovkou neměl vůbec žádné zkušenosti. Asistentem doktora Bantinga byl student medicíny Charles Best. Tvořili dosti nerovnou dvojici. Nicméně právě jim se společně podařilo izolovat z pankreatu psa extrakt, který u psa s cukrovkou snižoval hladinu krevního cukru (glukózu). Extrakt získali z inzulinových buněk a byl zpočátku označen jako „Isletin“, ale později se stal znám hlavně pod názvem „inzulin“. Za objev a extrahování inzulinu dostal doktor Banting v roce 1923 Nobelovu cenu.

Než byl inzulin objeven, měli zejména mladí lidé, u nichž cukrovka vznikla, před sebou jen několik týdnů, popřípadě měsíců života.

Možnost každodenního podávání inzulinu injekcemi změnila tento stav a celý svět žil v domnění, že byl konečně objeven účinný lék. Věřilo se, že lidé s cukrovkou mohou žít naprosto normálním životem, jen když si budou pravidelně píchat inzulin a rozumně se stravovat. Jenže během třicátých let se začaly v lékařské literatuře vynořovat zprávy o závažných problémech, jež se dostavovaly u lidí, kteří byli léčení inzulinem.

K těm problémům například patřila ztráta zraku, nedostatečné krevní zásobování bérců a chodidel a vzrůstající počet srdečních příhod. Navzdory tak alarmujícím zjištěním byly nové obsáhlé výzkumy v této oblasti započaty teprve až po druhé světové válce, a to dokonce až koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let. Zhruba v této době zkoušeli dva vědci z New Yorku, dr. Saul Benson a dr. Rosalyn Yalowová, měřit obsah inzulinu v krvi. Protože se v krvi nachází jen zcela nepatrné množství inzulinu – asi jedna miliardtina – byl jejich úkol nesmírně obtížný. Na měření tak nepatrného množství inzulinu však vymysleli originální metodu a k svému překvapení zjistili, že inzulin naprosto neschází u všech diabetiků. U některých naměřili opravdu malé, zanedbatelné množství nebo také nic, u jiných naproti tomu zcela normální hodnoty a u velké části obézních diabetiků našli dokonce víc inzulinu v krvi než u těch, kteří netrpěli cukrovkou. Jejich převratné objevy povzbudily spousty badatelů k výzkumu cukrovky. A samozřejmě dr. Yalowová obdržela v roce 1977 Nobelovu cenu za medicínu. V první polovině padesátých let prováděl anglický vědec dr. Frederick Sanger výzkumy, které vůbec neměly souvislost s cukrovkou, přesto však o ní přinesly nové zajímavé poznatky. Sanger jako molekulární výzkumník se pokoušel určit strukturu proteinových molekul. Potřeboval k těmto účelům lehce použitelný zdroj malých proteinových molekul a zvolil si inzulin. Inzulin je protein poměrně čistý, snadno dostupný a není ani drahý. Při práci s ním Sanger objevil, že inzulinová molekula má podobu dvou řetízků spojených atomy síry. Také si všiml, že se jednotlivé články inzulinového řetězce u inzulinu z různých zvířat obměňují. Inzulin z vepřů se v 51 článcích těchto dvou řetězců liší od lidského jen v jednom případě, zatímco inzulin z hovězího dobytka ve třech místech a inzulin z velryb a jiných zvířat dokonce vykazuje nové variace. Bylo tedy jasné, že se nejedná o jeden a tentýž inzulin.

Sangerovy práce podpořily badatele, kteří dosud uznávané příčiny vzniku diabetu zpochybňovali. Zatím se totiž věřilo tomu, že cukrovka je následkem nedostatečné produkce inzulinu v pankreatu. Teď mnozí z nich začali uvažovat o tom, zda cukrovkou neonemocní právě ti lidé, jejichž tělo není s to vytvářet inzulin „dobré kvality“.

Na konci šedesátých let objevil dr. Donald Steiner z univerzity v Chicagu látku, která se zcela evidentně napřed vytvořila v ostrůvcích pankreatu a pak se proměnila v inzulin. Tato látka pojmenovaná jako proinzulin („pro“ znamená „před“), byla dvacetkrát méně účinnější při snižování krevního cukru než samotný inzulin. Objev proinzulinu pomohl vědcům pochopit, jak se inzulin v slinivce břišní tvoří.

Informace pro případné sponzory:

Svaz diabetiků ČR ÚO Jilemnice, GE CB, a.s., 351107774/0600, IČO 49295170

Vojtěch Korotvička, předseda Svazu diabetiků ZO Jilemnice, 512 33 Studenec u Horek 123, telefon: 481 596 112